18.6 2015
Jedním z bezedných zdrojů inspirace pro jazykovou tvořivost jsou živočichové. Překladatel si však musí dávat pozor, poněvadž různí představitelé fauny mají u různých národů různou pověst, a když mluvčí různých jazyků řeknou totéž, zdaleka to neznamená, že tím i totéž myslí.
Taková straka zlodějka (viz Rossiniho operu s tímto názvem, který se snad do všech jazyků překládá stejně), jež si svou zálibou v třpytivých cetkách všude zadělala na stejné renomé, je vzácnou výjimkou. Kdyby nějaký český skladatel složil operu a nazval ji Lilo jako z konve, v angličtině by se jeho dílo jmenovalo It Rained Cats and Dogs, v doslovném překladu „Pršeli psi a kočky“.
„To je ale puma,“ řekne si Švéd, když spatří pohlednou ženu. Čech se, jak víme, spokojí s obyčejnou kočkou. Kdyby však chtěl tímto výrazem složit poklonu ženě v anglickém jazykovém prostředí, se zlou by se potázal. Výraz cat ve vztahu k ženě znamená v lepším případě drbnu či semetriku, v horším běhnu.
Roztomilá je dánština, kde se o hezké ženě řekne, že je to pěkný sleď (sild). (Čeština si ovšem tuto rybu zařadila do mužského rodu, ale dánština nemá mužský ani ženský rod; ty oba splynuly a zmizely v jednom rodu zvaném společný.) Sleď je odjakživa základem dánského jídelníčku, a tudíž se i v dánském jazyce objevuje ledaskde. Takový död sild („mrtvý sleď“), to je buď nudný patron, nebo nápad předem odsouzený k tomu, aby skončil pod stolem. A když se v anglickém textu objeví red herring (červený sleď), mohlo by to sice být něco podobného tomu, čemu se v českých lahůdkářstvích říká sleď `a la losos, ale daleko spíš to bude falešná stopa. Ve švédštině se v souvislosti s lehkou děvou může objevit výraz torsk, tj. treska. A překladatel musí vědět, že není řeč o jejím obědě, nýbrž o jejím zákazníkovi. My suchozemci nemáme kam na takové výrazy chodit. Ale Jakubu Krčínovi vděčíme za spoustu rybníků, jež jsou plné lenivých kaprů. A když chceme rozhýbat zatuchlé vody či přivést někam čerstvý vzduch, pustíme štiku do rybníka. Angličan může pustit tak akorát „kočku mezi holuby“.
Oblíbené klišé hlásá, jak jsou slovanské jazyky tvárné, něžné a poetické, zatímco ty germánské neohebné, tuhé a tvrdé. Ne vždy to platí. Když se český čtenář dočte, jak velká je ta či ona vzdálenost vzdušnou čarou, může si zastesknout, že by se to asi dalo říct méně fádně. Švédština se ještě spokojí s ptačí cestou. Ale v angličtině je to tak daleko, jak letí vrána. A v dánštině tak, jak letí krkavec.
Zde nemohu nezalobbovat ve prospěch tohoto fascinujícího ptáka a jednoho z nejchytřejších tvorů vůbec, který má v českých lidových představách nespravedlivě špatnou pověst. O jeho mimořádné inteligenci věděli už staří Seveřané. Proto měl jejich nejvyšší bůh Ódin dva osobní poradce, kteří se jmenovali Hugin a Munin. Ti každý den obletěli celý svět a večer sedávali pánovi na ramenou a šuškali mu každý do jednoho ouška, co je kde nového. V překladech ze staroseverské mytologie i dalších pramenech k ní se dočtete, že Hugin a Munin byli havrani, což ovšem není pravda. Byli to krkavci. Argument, že Čech okamžitě pomyslí na výraz krkavčí matka, je poněkud krátkodechý, protože krkavčí matku zná i němčina či dánština. A překladatel by svou prací měl proti takovým předsudkům bojovat.
Ostatně - jak ví Tomáš Jacko, jemuž nedávno vyšel nový překlad jedné z nejslavnějších básnických skladeb všech dob - Edgar Allan Poe nikdy nenapsal báseň, která by se jmenovala Havran. Ten se anglicky řekne rook. Poeova proslulá báseň se v originále jmenuje The Raven. A to je - jak jinak - Krkavec.
Vyšlo 18. října 2008 v Lidových novinách v rubrice
ZTRACENI V PŘEKLADU.
http://www.lidovky.cz