Nevím, jak jiní překladatelé, ale já osobně nemám zrovna v lásce postavy typu tety Kateřiny z Jirotkova Saturnina, tedy ty, které na každém kroku trousí pořekadla a lidová moudra. Když pominu skutečnost, že k takovým osobám chovám jistou averzi i v reálném životě, je to dáno tím, že mi tihle papíroví hrdinové svými bodrými průpovídkami dokážou pěkně zatopit.
Najít odpovídající ekvivalent rčení v jazyce překladu často není žádný problém, vždyť svět je jedna velká vesnice a všude je chleba o dvou kůrkách (i když někde je kůrčička křupavější), to je bez debat (italsky: na to neprší). Ale když je pro vás nějaká fráze španělskou vesnicí (pro Španěly pak vesnicí čínskou) a nepochopíte ani ň (v Itálii ani h, ani rouru, ani zelí, ale jsou i jadrnější varianty) z toho, co postava říká, musíte hledat pomoc v literatuře či u rodilých mluvčích.
Rodilý mluvčí vám většinou pomůže rád (Ital vám dá jednu ruku), ale třebaže platí: více děr, více syslů, více hlav, více smyslů, když přijde každý poradce s jiným řešením, je z toho překladatel nakonec jelen (v Itálii salám nebo výr) a v hlavě má guláš (pro Italy Rusko). Uchýlí se raději k frazeologickým slovníkům, ale brzy má až po krk (v italštině k očím, ba i nad oči) nekonečného listování tlustými svazky, a tak se obrátí na internet, novodobou studnici vědění (italsky také propast). Obvykle nenajde to, co hledal, ale dozví se spoustu jiných, zajímavých věcí. Řešení přitom často bývá na dosah (italsky též na dostřel či na doplivnutí), ale překladatel jako by měl na očích klapky (Ital plátky šunky nebo salámu) a žene se po falešné stopě. Nejhorší je, když si plete dojmy s pojmy (v italštině hvízdání s demižony). Jelikož tonoucí se stébla chytá (i v Itálii), pomyslí si překladatel, že pokud in vino veritas, tak proč si nepřihnout (italsky nezvednout loket)? Je natolik posedlý svou utkvělou myšlenkou (Ital má hřebík v hlavě), že se nemůže soustředit na nic jiného, a už vůbec ne se oddávat radovánkám (v Itálii pěknému počasí).
Když se mu podaří rozluštit význam idiomu, ještě nemá vyhráno, musí ho trefně přeložit. A tak vysedává celou věčnost u počítače a ze zoufalství chlastá jak Dán (v Itálii jako Němec), hulí jako fabrika (v Itálii jako Turek) a kleje jako dlaždič (v Itálii jako luterán) a brzy je ve svém okolí díky podivínskému zvyku mumlat si pro sebe varianty překladu známý jako falešná pětka (pro Italy jako bukvice lékařská nebo kopřiva). Nechci dělat z komára velblouda (italsky z myši slona), ale často už to vypadá, že řešení lingvistického problému najde překladatel leda tak na svatého Dyndy (v Itálii na svatého Binda), a začne mu z toho strašit ve věži (Ital bude mít v hlavě cvrčky). Trpělivost možná růže přináší (v Itálii ne), ale překladatel teď potřebuje spíš pořádnou kliku (Ital zkrátka prdel) nebo z pekla štěstí (v italštině: najít dvouocasou ještěrku), aby se mu v hlavě rozsvítilo. Když už si myslí, že na to kápnul (italsky pochopil antifonu), stačí maličkost, aby mu nasadila brouka do hlavy (v Itálii blechu do ucha).
Nezbývá mu než doufat, že ráno moudřejší večera (italsky: noc přináší radu), a odevzdat se osudu. Většinou ho ale čeká neklidná noc, a místo aby se vyspal dorůžova, ráno vstává zadkem napřed (Ital s čepečkem nakřivo). Záchrana v podobě geniálního nápadu se obvykle dostaví až za pět minut dvanáct (v italštině: když chytíte úhoře za ocas) a zcela zdeptaný překladatel je rázem šťastný jako blecha (v Itálii jako velikonoční vejce). Ovšem jen do té doby, než narazí na další zapeklitý problém.
Inu, nihil perpetuum.
Alice Flemrová Článek převzat z portálu
www.lidovky.cz