Čekám takhle v kanceláři na úřadě a probíhá obligátní ušní teror v podobě puštěného rádia. Ovšem co po chvíli neslyším - rádio začíná vibrovat rytmem kdysi všudypřítomného souboru Boney M. Pamatujete si ještě ty umělohmotné tašky se špatnými reprodukcemi jejich fotografií, jak s nimi holky honily vodu? Že ten diskotékový orchestr břinká dosud z éteru, mě trochu překvapilo, a že prý dokonce ještě existuje, skoro zarazilo. Ale k věci. Rádio spustilo jejich známou vlezlou píseň, jejíž text podle mě odjakživa zní takto:
Šou mi jo moušn, šálalálala, šou mi jo moušn, šálalálala. A tak nějak dál. Dnes, při dlouhé chvíli na úřadě, mi sice dochází, že od původu to je nejspíš
show me emotion, možná snad
show me your motion, obojí připadá v úvahu, ale to vidím jako nepodstatné. Mnohem zajímavější se mi jeví vzpomínka, že kotel na fotbale to zpíval přeloženo
My máme Zbrojovku, šálalálala, hej.Dobovým hitem jakéhosi jiného seskupení let sedmdesátých byla například píseň
Šuga bejbilá. Ano, takhle ji znalci nazývali a měli poznačenou na magnetofonových kazetách, pamatuju si to. Nikomu nepřipadalo důležité pídit se po tom, co to vlastně znamená, natož jak to psát - prostě
Šuga bejbilá. Taky jsem to nevěděl, a když jsem nedávno zjistil, že originál je
Sugar Baby Love (och, svatá prostoto!), všechno dětství odletělo bůhvíkam, jak zpíval muzikant jiné kategorie Petr Kalandra.
To rádio i následná vzpomínka na
Šugu bejbilou mi připomněly doby, kdy znalost skutečné angličtiny, nemluvě o jiných jazycích, byla exotická, a kdo se nějak domluvil, na toho bylo pohlíženo jako něco mezi bláznem -Na co mu to je? - a Pánembohem -Hle, intelektuál zázračných schopností! Kdekdo si zpíval všelijaké
šou mi hou bejby lou a budilo to spíš obdiv než podiv. Ostatně jistý Rudi Kovanda na to málem vyhrál Slavíka.
Avšak myslím, že některé staré zvyky stojí za zachování. Nesnažit se o porozumění, neřešit, nepřekládat. Ani z pseudoangličtiny do té pravé, neboť kdovíkterá paráda pak splaskne jak bublina. Jako je škoda po každé revoluci šmahem bourat pomníky a přejmenovávat ulice, tak ať zůstane na památku, že v době naší skvělé izolace se blbé popové písně jmenovaly
Šuga bejbilá, nikoli
Sugar Baby Love.
A ještě jednu poznámku. Existují, jak známo, všelijaké české verze cizích skladeb. A když se jejich texty přísně drží zvukového dojmu a rezignují na přebásňování významů, vznikají občas pěkné parodie. Mám chuť je nazývat třeba zvukově absolutizujícími překlady. A věru že mistrem takových je Lou Fanánek Hagen. Musel jsem se zase na celé kolo smát, když jsem po delší době uslyšel Sestry zpívat
Mercedes Benz coby Lennonovo
Give Peace a Chance. Jen si to taky poslechněte, je v tom vynikající příběh. Kdyby se o takové převody snažil někdo jiný, byly by to možná trapné pokusy o humor, ale Fanánek to umí. A myslet si něco o zlehčování angažované písně může jen morous první kategorie. Naopak, kdo by dnes poslouchal originál!
Když jsme se nakonec dostali skoro až k Beatles, vzpomínám si ovšem i na to, jak se v dramatizované vložce uprostřed jejich písničky o žluté ponorce ozývá
Prosím, vy vylízat. A tvrdím, že takhle to tam patří, a co to má znamenat, nevím, ani vědět nechci.
A kdo říká, že lepší je mít všechno správně anglicky, tomu sděluji, že po návratu z úřadu jsem doma našel mail, v němž si mi jedna mladá dáma posteskla, že ještě nemá „wishlist pro Ježíška“. Podivil jsem se trochu, ale prý se to tak říká.
Jan Mattuš}
Článek převzat z portálu
www.lidovky.cz