Tak jsem zase jednou vyslechl od navrátilců z Francie, tentokrát účastníků lyžařského zájezdu do Savojských Alp, že Francouzi neumějí ale vůbec anglicky, jaká je to hrůza. A že je v té Francii krásně i sladce, což o to, ale nedá se tam domluvit. A každou chvíli se nad tím někdo pohoršuje a nedá s tím pokoj.
Rozumím zklamání, že člověk vyzbrojený dobrou znalostí mezinárodního dorozumívacího vehikula (obecně zvaného lingua
franca - sic!) nepochodí. A že ten francouzský přístup může na turistu i vzdálenějšího pozorovatele působit nesympaticky. Ale mně sympatický je. Ačkoli si francouzsky neumím pořádně objednat ani džbánek vína.
Dovedu si představit, že být Francouzem, taky by se mi nelíbilo, kdyby mi pořád cpali do uší jazyk anglický, a tím bezděky naznačovali, že ten jediný je zárukou funkční komunikace. Hádám, že takhle by se mělo na situaci pohlížet, a říkám si, že je cosi přitažlivého na tom, že se ta Francie snaží nějak zůstávat svá, ať je to třeba neudržitelné a pošetilé, nakolik chce.
Kromě pochopitelné nechuti důležitého národa podřídit se národu ještě důležitějšímu zde ale možná působí další podstatná věc. Běží tu totiž o sousedství - se vším, co k němu přirozeně náleží. A že mají ti dva mezi sebou vodu, na věci nic nemění. O sousedech je přece zvykem mluvit jinak než o ostatních, a příznivě zpravidla jen tehdy, když ze sousedství plyne nějaký prospěch. Jinak se přes hranice vedou spíš války, přinejlepším se dělají naschvály na vzájemný účet.
A ovšem k sousedům panují zvláštní vztahy i ve věcech jazykových. K tomu připomínám něco méně odtažitého, než by se zprvu mohlo zdát: my máme pro své nejdůležitější sousedy název pocházející z adjektiva
němý. Jsou to od původu ti, kdož neumějí mluvit (rozuměj mluvit tak, jak mluví všichni normální lidi). Vlastně jsou bráni jako bytosti chudší o určitou základní schopnost - mluvit stejně jako my, to jest mluvit jediným funkčním způsobem vůbec.
Jazykové vztahy sousedů jsou ale velmi dvojaké. Zároveň s jakousi prvoplánovou rivalitou bývá naopak od sousedů mnoho jazykových jevů rádo přejímáno. Ať si říká, kdo chce co chce, po stránce idiomatické a frazeologické není češtině bližšího jazyka než němčina (ergo jazyk
němých, toť pěkný paradox).
I ty speciální názvy pro nejbližší krajiny a národnosti - v protikladu k univerzálním, automaticky přiřazovaným pro místa vzdálenější - jsou vlastně častý jev. Na sousedy totiž obvykle víme něco, co je v našich očích charakterizuje, ale pro neutrální pojmenovatele není rozhodující. Jel jsem například loni v létě Lotyšskem na sever a šipky ukazovaly, že před námi leží jakási
Igaunija. Kdo by to byl řekl, že Estonsku, které se ve všech jazycích nazývá skoro stejně (včetně estonštiny samé), říkají jeho nejbližší jižní sousedi Igaunija? Inu, encyklopedie nám pak vysvětlí, že je to kvůli válečnému kmenu Ugaunijů, kteří tam žili a naháněli strach všem vůkol. To zase u nás navzdory existenci několika opatrných teorií zatím nebylo průkazně doloženo, proč říkáme Rakousku Rakousko.
No a když jsme u toho: Chilané občas nazývají Argentince
Trasandinos. Španělsky totiž
tras znamená
za a Andy jsou Andy. Navrhuji tedy překlad Záhoráci.
Prostě takhle to s těmi sousedy je. Británie a Bretaň spolu taky souvisí, abychom se vrátili trochu k tématu. A abychom se vrátili úplně, pojeďte na hory radši do Rakouska, když vám záleží na tom, abyste se domluvili. Tam si po lyžování řeknete o šnicl, štrůdl a šnaps, a máte vystaráno.
Článek převzat z portálu
www.lidovky.cz