18.6 2015
Dánsky a norsky se to píše gløgg, švédsky glögg.
Ty dvě maličko rozdílné samohlásky, to je pouze kosmetická záležitost, výslovnost je úplně stejná – tedy jako v případě německého „přehlasovaného o“ čili ö. Ti, kteří s němčinou nikdy nepřišli do styku, mnohdy mají s touto přehláskou potíže, když ji chtějí vyslovit. Pomoc přitom je snadná a napovídají nám ji dějiny: kdysi (a dnes je to opět aktuální třeba v adresách internetových stránek, jež se s diakritickými znaménky nemají rády) se to psalo „oe“ a vyslovíte to docela jednoduše tak, že si nastavíte pusu, jako byste chtěli říct „o“, ale nevyslovíte ho a namísto něj do takto nastavených mluvidel řeknete „e“ – a máte to. Ta dvě „gg“ na konci pak tam jsou proto, abyste věděli, že tu samohlásku máte vyslovit krátce, nikoli dlouze.
Původ tohoto slova musíme hledat ve Švédsku: vzniklo v devatenáctém století z výrazu glödgad (od slovesa glödga, rozpálit), doslova „rozpálený“, v našem případě spíše zahřívaný. Tím „zahřívaným“ se myslí nápoj na bázi červeného vína, jaký se v různých obměnách pije po celé Evropě i leckde jinde – jeho název prakticky všude znamená „horké“ či „vařené“ víno (např. německé Glühwein), tedy svařák, ovšem ve Skandinávii bývá poněkud luxusnější. Přidávají se totiž do něj rozinky a nasekané loupané mandle – a v neposlední řadě kořalka. Co se posledně jmenované přísady týče, má fantazie volné pole působnosti: vyvolenou ohnivou vodou může být třeba brandy nebo skandinávský akvavit, což je taková lepší kmínka, jinak dobrá především k rybám a darům moře. Gløgg/Glögg se nebrání ani zdánlivě nepředstavitelným lokálním vlivům a může se díky nim zaskvět v nové, nečekané kráse: za časů báječného pana velvyslance v prvních letech tohoto tisíciletí pořádávalo dánské velvyslanectví vždy na konci roku večírek, kdy hned za dveřmi stával číšník u stolu s velikánským kastrolem a na přivítanou podával nápoj-hrdinu dnešního sloupku – s becherovkou. Že jsme mnozí takoví, co rádi pijeme svařáka s tuzemským rumem, to je jasné – ale možná ne všichni věděli o těch rozinkách a mandlích...
Nejkrásnější vzpomínku na tento skandinávský nápoj mám ze studentských časů na začátku devadesátých let, kdy jej jednou připravil náš tehdejší švédský lektor: Koupil několik lahví vodky, nalil ji do menšího prádelního hrnce a nasypal do ní koření – sušenou pomerančovou kůru, hřebíček, skořici, kardamom, a dost možná by se hodilo ještě něco, třeba zázvor. Nechalo se to několik dní louhovat, a když nadešel dotyčný den, postavil se hrnec na sporák, přilil se do něj dostatek červeného vína, připravily se výše zmíněné pevné ingredience a pak už se jen čekalo, až se to ohřeje...
Glök, jak to z českých úst nejspíš bude znít, se pije především v zimě a v neposlední řadě v době kolem Vánoc. Ty se ovšem ve všech třech skandinávských jazycích řeknou jul (vyslovuje se dlouze: júl), což je původní staroseverský výraz (v angličtině najdeme výpůjčku yule) pro svátky uprostřed zimy, tj. v polovině ledna, ale křesťané si jej přivlastnili pro svoje potřeby.
Ten správný čas pro náš dnešní tekutý svetr tedy právě nastává.V tuto chvíli ještě nikdo neví (a meteorologové už vůbec ne), jaká letošní zima bude, ale ono je to vlastně jedno, protože glök si můžete dát tak jako tak, a uvidíte, že vám žádnou škodu neudělá.
=========================
{Vyšlo v Lidových novinách v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU.
http://www.lidovky.cz}