18.6 2015
Na rozdíl od mnoha umělců a duší romantických nemám ráda podzim. Postupem času jsem sice začala oceňovat jeho teplé tóny, ale ty prchavé pozitivní záblesky stejně nakonec udusí hromady tlejícího listí a nepříjemné vzpomínky na dětství. Nebylo nešťastné, ale stalo se, že vzpomínky na ně se mi v paměti rozřadily do čtyř skupin podle ročních období. A podzimní vzpomínky, to jsou ty barevné listy, které jsme museli sbírat, lisovat v učebnicích a pak namáčet ve vodovkách a vytvářet z nich zajímavé koláže (jenže mně se vždycky všechny barvy slily do nepěkné hnědi), nebo lepit bílou lepicí pastou na čtvrtky (a já pokaždé oblemcala čtvrtku, nůžky i sebe). Také mezi ně patří říkanka o pasáčcích pekoucích brambory (dojímala mě), kulhavá zvířátka z kaštanů, můj drak povalující se schlíple na zemi a kdovíproč i Zápotockého Barunka hrající si s polínkem a Bobeš toužící po housce (povinná školní četba.)
Takže se nedivte, že mám radši jarní vzpomínky, spojené hlavně s hrami. Jako první se mi vždycky vybaví krvavý koleno, kde se odříkávala nějaká parafráze Erbena o hodině, co odbila, a lampě, co svítila, a pak musel člověk děsně rychle utíkat. A co je důležité (hlavně pro tenhle sloupek), jarní herní vzpomínky můžu krásně zužitkovat při překládání.
S tím, jak v italské literatuře vzrůstá obliba dětského vypravěče či hrdiny i v próze pro dospělé, dostávají se ke slovu vzpomínky na dětské hry. Z mého malého průzkumu vyplývá, že italské a české hry se liší především v názvu, nikoli v obsahu, z čehož plyne, že názvy her nemůžeme překládat doslova, ale musíme dohledat jejich domácí ekvivalenty.
Kdyby se totiž český čtenář dočetl, že děti hrály na jeden, dva, tři, hvězda, moudrý z toho nebude, ale cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum už zní povědomě. Dovolím si jen poznamenat, že v Itálii to mají hráči těžší, protože „uno, due, tre, stella“ lze vyslovit pekelně rychle, za ten mžik daleko nedoběhnete. Nebo za hrou královno, královničko byste asi těžko hledali naše Honzo, vstávej.
Tady zas musím upozornit na větší logiku italské varianty, protože hráči se ptají královny, jak daleko je do hradu, takže se odměřuje vzdálenost, zatímco u nás se odpovídá délkovou mírou na otázku: Kolik je hodin? Míčová hra polívka se vaří, maso na talíři se v Itálii, kde souvisí s kulinářstvím kdeco, kupodivu jmenuje otrávený míč. Mnohem snadnější už je uhodnout, že hra čarodějnice poroučí barvu odpovídá české pan Čáp (nebo čáp?) ztratil čepičku. Jen ta atmosféra asi bude jiná: roztržitý pan Čáp versus panovačná čarodějnice. Italské děti dále neskáčou panáka, ale zvon či zvonec a hrají na slepou mouchu.
Známá hra škatulata, hejbejte se, která se u nás těší značné oblibě i mezi dospělými, často i vysoce postavenými lidmi, se v italštině jmenuje nepoeticky čtyři rohy, tudíž pro onu sofistikovanější dospěláckou verzi někdy ironicky používají latinského citátu mutatis mutandis.
Zajímavý je případ hry na četníky a zloděje, která se prý v Itálii hrála už v 18. století a rozšířila se pod názvem „il fiofis“, uprchlík. Dokonce vzniklo i rčení „fare a fiofis“, honit se, protože voják musí chytit uprchlíka. U nás se hra asi pod vlivem popularity italského seriálu Chobotnice vyvinula ve variantu městečko Palermo spí, ve které zloděje nahradili zákeřní mafiáni. Ta je vhodná spíš pro dospělé, úkolem hráčů je lhát a podvádět, takže je to zatěžkávací zkouška mileneckých a kamarádských vztahů. A co je na ní zajímavé? To, že v Itálii hru na mafiány nikdo nezná, a pokud přece, není tam oblíbená.
Vyšlo 15. 11. 2008 v Lidových novinách v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU.
http://www.lidovky.cz