Překladatelství by někomu mohlo připadat jako sice kvalifikovaná, ale v podstatě rutinní praktická práce: člověk vezme text originálu a pěkně slovo po slovu a větu po větě to převede do cílového jazyka. Avšak překlad je stejně jako snad všechny obory lidské činnosti předmětem důkladného teoretického zkoumání. Z mnohých teorií by se člověku div nezatočila hlava, což zřejmě bude tím, že (jak jednou s pousmáním utrousil jistý vážený kolega) mnozí z těchto teoretiků nejenže sami nikdy nic nepřeložili a nečtou ani žádné překlady, jelikož čtou jen jiné teoretiky překladu a na nic jiného jim nezbývá čas. Ale mnozí svými úvahami překladateli pomohou, protože ho přimějí, aby svou práci nahlížel z nových úhlů. A pomohou vlastně i čtenáři, který by si vzal k ruce originál a chtěl překladateli vytýkat, že překlad vůbec výchozímu textu „neodpovídá“.
Každý jazyk má své přednosti a nevýhody a možnosti a nedostatky, které žádný jiný nemá, a vede autora (ať už ten si toho je vědom, nebo ne) po svých jedinečných a neopakovatelných stezkách, jež se mu hodí a jsou mu vlastní a po nichž se žádný jiný jazyk za ním vydat nemůže. A překladatel se zase může vydat jen po stezkách cílového jazyka. Když se pak trápí tím, že nemůže najít odpovídající řešení, a váhá mezi věrností vůči originálu a vůči svému jazyku, je dobré si připomenout zásadní poučku, že v takových situacích má cílový jazyk vždycky přednost před jazykem originálu. To znamená, že člověk musí respektovat jazyk překladu a jeho systém. Podle Jiřího Levého by překlad měl být co nejpřesnější reprodukcí původního díla, ale především musí být hodnotným literárním dílem českým. Vilém Mathesius ohledně toho říká, že podstatou překladu je úsilí o vzbuzení uměleckého účinku třeba i jinými literárními prostředky. Zásadou podle něj je, že rovnost uměleckého účinku je důležitější než rovnost uměleckých (tedy jazykových) prostředků. Jeden kolega onehdy poznamenal, že (dámy prominou) překlad je jako žena: buď je věrný, nebo krásný. Klidně se přiznám, že když se musím rozhodovat mezi věrností a krásou, dám vždy přednost kráse.
Často si říkám, jak by asi autor to či ono řekl, kdyby psal česky. Překladatel musí překládat obsah, ne formu, a proto mnohé věci musí ve svém jazyce vyjádřit jinými prostředky. Francouzský filozof Gaston Bachelard to osvětluje na příkladu rodinných vztahů: podle něj by překlad měl být spíš bratrem než synem originálu, neboť oba by měly vycházet ze stejné ideje, která je tím pravým otcem díla. A velice mě oslovuje, co řekl bulharský literární vědec Svetlozar Igov, totiž že překlad není kopie portrétu, nýbrž musí být novým portrétem téhož modelu.
Jsem přesvědčen (někdo si možná řekne, že to je jen alibistická výmluva pro případ nepřesností a chyb), že v češtině by každý autor psal jinak než ve svém vlastním jazyce. Představa, že by překlad měl být dokonale přesným obrazem originálu, je jen iluze. Ale přesto by se překladatel radši neměl příliš chlácholit a ohánět tím, co před časem řekl libanonský spisovatel Elias Khoury: „V překladu román ztratí možná dvacet, třicet nebo čtyřicet procent své hodnoty. Ale pokud nesnese to, že mu dvacet, třicet nebo čtyřicet procent amputují, tak to taky není velká literatura. Já jsem nečetl Homéra řecky ani Dostojevského rusky.“
***********************
Převzato ze serveru lidovky.cz