18.6 2015
V Respektu mě nedávno (dvojčíslo 26/27) zaujal článek nazvaný Nějak moc knih. Literární vědec Jiří Trávníček v něm píše o obrovské nadprodukci knih. Vychází jich tolik, že čtenáři jsou z jejich přebytku zmatení. Nejhorší ovšem je, že u mnohých svazků z této nepřehledné masy se vůbec se čtenáři nepočítá - v akademické sféře se totiž vydávají publikace jen proto, aby si jejich autoři mohli dělat čárky za splněný úkol a postupovat v kariéře. Trávníček o nich přiléhavě mluví jako o „knihách bez důvodu“. Taky nechápete, jak to je možné? Příležitost nahlédnout, jak to v praxi vypadá, se mi naskytla před pár týdny.
Narazil jsem v dánských novinách na recenzi tamního překladu tzv. Tureckých dopisů. Napsal je vlámský šlechtic Ogier Ghiselin de Busbecq, jenž v polovině 16. století působil ve službách císaře Ferdinanda I. jako velvyslanec v Osmanské říši. Recenzent v zevrubném a rozsáhlém textu konstatuje, že jde o mimořádné literární dílo, které navíc má nesmírnou kulturněhistorickou hodnotu. Ostatně díky Busbecqovi se do Evropy dostaly třeba tulipány či jogurt.
Zeptal jsem se tedy v jednom nakladatelství, jestli by nebylo dobré pořídit český překlad. Paní redaktorka mi poděkovala, že to sice je dobrý nápad, ale vzápětí mi vysvětlila, že by to nebylo tak jednoduché.
Především je potenciálních překladatelů z latiny málo. A kdyby někdo z nich nakrásně Busbecqa přeložit mohl a chtěl, stejně by do toho nakonec nešel kvůli klackům, které mu pod nohy svými perverzními metodami hází tzv. scientometrie neboli vědecké výkaznictví.
Vědečtí pracovníci na univerzitách, jimiž klasičtí filologové zpravidla jsou, musejí produkovat tzv. „výstupy“ (už samotné to označení je ohavné, není-liž pravda) a získávat za ně body. Tím jsou myšleny odborné studie a monografie, které vycházejí jen proto, aby vyšly, a že by je někdy někdo četl, se naprosto nepředpokládá. Problém je v tom, že mezi bodonosné výstupy se nepočítají „pouhé“ překlady, u kterých se naopak dá očekávat, že si je koupí tisíce čtenářů a další desetitisíce si je půjčí v knihovnách. Překlady se mezi scientometry považují za cosi méněcenného, přestože třeba převod Busbecqových Tureckých dopisů by představoval úctyhodný vědecký výkon přinejmenším v oborech filologie, historie a kulturní antropologie, a navíc by byl (ano, samozřejmě, protože literární překlad je umění) uměleckým dílem.
Jako překladateli mi vadí znevažování mé profese. Ale především mi jako daňovému poplatníkovi vadí, že přispívám na něco, z čeho nemám žádný užitek. Představuji si to tak, že společnost má mít prospěch z toho, co financuje. Pokud z veřejných peněz mají vzcházet jen utajené „publikace“, které si nepřečtou ani kolegové z oboru, bylo by asi namístě, kdyby si to scientometričtí bafuňáři platili ze svého. Kteří asociální idioti tento hovadský způsob měření výkonnosti vědců v humanitních oborech vymysleli a zavedli do praxe?
Ani po dvaceti letech jsem nezcyničtěl a nestal se blazeovaným mazákem v tom smyslu, že by mi práce byla lhostejná, a z každého svého vydaného překladu mám radost a jsem zvědavý na reakce čtenářů. A dokážu si představit, že psát jen proto, aby si nějaký pohůnek někde v univerzitní či akademické komisi u mého jména odškrtl kolonku a připsal mi body za „výstup“, to musí být frustrující.
{Vyšlo v Lidových novinách 27. srpna 2011 v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU.
http://www.lidovky.cz}