Před několika lety začal vycházet v české verzi věhlasný americký časopis
National Geographic Magazine. Mám na něj zvláštní vzpomínky z mladších let, kdy se ho nějakou dobu dařilo odebírat - totiž dostávat poštou -jedné příbuzné, které ho předplatil zase jiný příbuzný kdesi v Kanadě. Pokud vím, jen jednou kolem poloviny osmdesátých let časopis nepřišel, a jak se později ukázalo, zrovna v tom čísle byla reportáž o Československu, jinak byl cenzurou propustný. Měl jsem s časopisem spojen duchovní zážitek neobvyklého nahlížení do světa, o kterém se sotva dalo tušit, že bude za nějakou dobu bez zákazů navštívitelný. (Kdo dnes tvrdí, že už tehdy mu bylo jasné, že se komunismus hroutí, ten je pro mě buď vědma, nebo lhář.) A tím světem nemyslím zdaleka jen exotické země, o kterých se v časopise psalo, ale už jen obálku, známku, razítko a vůni, které s ním přišly.
Dnes jsou tyto zážitkotvorné schopnosti pryč, a jistě nejen z politických důvodů. Náhledů do exotiky se nám nabízí v každém druhém obýváku inflační množství, a to stále, nejen jednou za měsíc, kdy byla poštovní schránka obtěžkána časopisem. Také úchvatné fotografie, které byly k obdivování pro nepochopitelnost své technické dokonalosti, pořídí s dnešními fotoaparáty i movitější amatér, zatímco umění fotografovat odchází na hřbitov lidských dovedností. Ale s těmito okolnostmi nelze mnoho dělat a hlavní příčinou toho, že mě dnešní
Geographic nebaví, je něco jiného: české překlady článků z originálního amerického vydání.
Na sto honů z nich páchne anglický sloh. Vím, že uvedu-li na malém prostoru pár příkladů, řeknu si o nařčení, že vytrhuji věci z kontextu a vlastně o nic nejde. Ale těch syntaktických anglismů! Ty nekonečné vazby s příčestími tam, kde by to slušelo vedlejším větám (
orel upustil mrskající se rybu nebo
přišla znepokojená pracovnice zabývající se lvy), ten věčný trpný rod (s
loni jsou po celý život zabíjeni, případně s předsunutým brutálním anglismem
mohl jsem vidět, jak jsou mladí postrkováni), ten toporně původní slovosled, kolik kostrbatých souvětí začíná spojkou
zatímco nebo aby jen proto, že v originále je na začátku nejspíš
while nebo nějaký infinitiv! A jak to v obrázkových časopisech bývá, první pohled padá na popisky fotografií: Pod ostrými zuby v modré vodě je psáno
Žraloci tygří zkonzumují snad cokoli. Inu, jistě, v originále bylo nejspíš
anything. Ale česky tam přece patří
všechno!
Pomyslel jsem nejdřív, že styl přichází zkrátka kvůli samé pozornosti správné terminologii, ale ani to neplatí. Loni na jaře vyšel v časopise velký článek s fotbalovou tematikou u příležitosti nadcházejícího mistrovství světa. Ano, u nás těmto akcím říkáme mistrovství světa. (Možná jde o doslovnou přejímku z německého
Weltmeisterschaft, ale to je jedno.) Že v jazyce originálu se takové akci říká
World Cup, ještě neznamená, že překladatel článku má všude psát Světový pohár a celá redakce českého vydání časopisu mu to schválí a veškerý text i s všelijakými grafy a mapami bude protkán jakýmsi Světovým pohárem.
Vždyť
National Geographic je prestižní značka, které nemůže být zatěžko najít a zaplatit si překladatele a redaktory schopné kontrolovat, co se jak nazývá, kór u takové všelidovosti, jako je fotbal. Čímž nehodlám budit dojem, že jsem si zasedl na slovíčko, nýbrž chci ilustrovat skutečnost, že překlad není opisování ze slovníku, ale zprostředkování textu v duchu místních dorozumívacích obyčejů. Ty se sice neustále mění, ale není na překladateli, aby tento vývoj urychloval.
Jan MattušČlánek převzat z portálu
www.lidovky.cz