Blbě. Chvíli před spaním, což samozřejmě není žádné pořádné učení. Namátkou otevřu učebnici, přečtu pár vět, odložím učebnici, zhasnu. Avšak čtu nahlas a zakládám si na své výslovnosti. Kolikrát ani nevím, co říkám, ale dobře to zní. Vůbec nejlíp mi to jde, jak se zdá, po návratu z bistra U Terezy nebo podobného zařízení v okolí. To se pak nestydím výrazně artikulovat. Dlužno však dodat, že druhý den si z toho nic nepamatuju – a v tomto ohledu je zcela lhostejno, jestli mému učení předcházela konzumace. Nedávno jsem si dokonce založil stránku s časováním sloves
tehdä a
nähdä (můžou se hodit, znamenají
dělat a
vidět). To byste mě měli slyšet, jak hezky je umím vyslovit. Jenže tolikrát už jsem si opakoval všechny tvary, a stejně zas neumím ani jeden.
Učím se tak už dvanáct let. Se sezonními výkyvy, které ještě vysvětlím. Tehdy jsem se ve Finsku na chvíli ocitl, pobyt potvrdil mé sympatie k té zemi a motivoval k dalšímu studiu. Už dřív jsem měl konverzační příručku s gramatickými tabulkami, ten systém (krásně pravidelný!) teoreticky docela chápu. Jenže kdo si má pamatovat ta slovíčka! Občas se mě někdo ptá, jak se nejlépe učit jazyk. Necítím se kompetentní odpovídat, ale když mě nařknou z falešné skromnosti, kontruji, že po třicítce je taková snaha marná, po čtyřicítce až komická. Vidím to na sobě, tak co. Zahrejte si s dětmi pexeso, to je nemilosrdné zrcadlo pamatovacích schopností. A ty jsou na ta slovíčka potřeba, ty ani píle nenahradí.
Jenže z před těch dvanácti let mám v paměti malý, ale fascinující zážitek. Šel jsem tehdy koupit chleba, ocitl se však místo samoobsluhy v tržnici. A řekl jsem, který chleba chci, paní mi rozuměla, já jsem zase rozuměl, kolik stojí. Nadšen tímto výkonem jsem částku ještě teatrálně opakoval při šmátrání v peněžence, živě si to vybavuji. Díky, nashledanou. Před dvanácti lety jsem pár vteřin konverzoval finsky. A právě na to bych ještě rád někdy navázal.
Časem jsem se naučil časovat sloveso
být (to se, věřte tomu, hodí ve všech jazycích nejvíc) včetně časů minulých, přilepovat několik pádových přípon a vymluvit se, že s vysokým tlakem nemůžu do sauny. Jak se tak dnes dají poslouchat rádia z celého světa, ladil jsem nějakou dobu finské s nadějí, že mi ten jazyk nějak sám poleze do hlavy. (Když jsem byl malý a děda poslouchal zprávy z Vídně, něco na tom bylo.) Ale nelezl. Ačkoli… nejpyšnější jsem asi na výslovnost otevřeného
ä, a tu budu mít odtud, neboť mi z poslechu utkvěla v hlavě věta
Tämä on Radio Helsinki. Čili Toto je Rádio Helsinky. Taky jsem si na webu zkoušel prohlížet noviny
Helsingin Sanomat, ale skončil jsem nanejvýš u symbolů obláčků, sluníček a cifer s nezvykle nízkými teplotami.
Tu učebnici vytahuji z knihovny většinou začátkem jara. S tím, že za nejdelších dnů roku vyrazím do Finska. Fascinuje mě půlnoční slunce. Jenže za celých dvanáct let k tomu nedošlo, protože pak vždycky zjistím, že zrovna nemám našetřeno, případně s kým jet, případně už zrají meruňky a je třeba hlídat kvas.
Mezitím tu máme zase srpen. Ten smutný měsíc, kdy na dlouho tichnou ptáci a chladnou večery, sotva se ptáci rozezpívali a večery ohřály. Tak už učebnici schovám. Teď tam nepojedu a přes zimu bych to zapomněl všechno. Na jaře, až se nanovo bude blížit doba půlnočního slunce, ji zase vytáhnu z knihovny.
Jan Mattuš}
Článek převzat z portálu
www.lidovky.cz