Jmenuji se Anna Vrána. Češky musí na matrice lhát, když nechtějí přechýlit příjmení.

V Maďarsku si ženy ještě nedávno osvojovaly křestní jména svých mužů. Naopak nevěsty ve Španělsku či v Austrálii si automaticky ponechávají svá rodná příjmení. A stále více Češek teď svádí boj s přechylováním a chce rozhodovat o tom, jak se budou jmenovat.

Se svým manželem se seznámila v kanadských lesích a po třech letech se na stejném místě vzali. Podle tamního práva automaticky žena převzala stejné příjmení, jako měl muž, a od toho dne se tedy začala podepisovat Anna Vrána.

„Občas si někdo myslí, že se zrovna nacházím v procesu přeměny z ženy na muže,“ směje se Anna Vrána, toho času na rodičovské dovolené.

O svém jménu nikdy moc nepřemýšlela, ale jakmile se seznámila s panem Vránou, zalíbila se jí zvukomalebná forma bez tradičního přechýlení.
reklama

„Lidé mi říkají Anno Vráno. Zní to jako přezdívka, mám to ráda. Kdyby se manžel jmenoval třeba Novák, samozřejmě bych se jmenovala Nováková,“ říká pětatřicetiletá žena.

Mimochodem, ve státním úřadě ji nadřízený přesvědčoval, že se má nechat přejmenovat, protože její jméno prý zní pro klienty divně. Jenže jí zase zní divně Anna Vránová, protože to má spojeno s nepříjemnými vzpomínkami na nesympatickou postavu matky Anny z dětského filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Její první dcera Maya se narodila ještě v Kanadě, jmenuje se tedy příjmením automaticky Vrána, u syna Antonína je forma příjmení také jasná, ale nejmladší dcera Božena se narodila už v Praze a v rodném listě má podle českých pravidel jako jediná z rodiny napsáno Vránová.

„Aby mi na matrice po návratu ze zahraničí vůbec uznali mé příjmení, musela jsem podepsat, že mám kanadskou národnost. U dcery to ale matrikářka i přesto zapsala česky a vůbec jí nebylo divné, že je jediná z celé rodiny,“ říká Anna Vrána.

Lži na matrice

Aby žena nemusela mít na konci svého jména koncovku -ová, musí podle matričního zákona splnit jednu ze čtyř podmínek – musí být cizinkou, mít jinou než českou národnost, žít trvale v zahraničí či se tam na delší dobu chystat nebo mít za manžela cizince.

Pokud nesplňuje žádnou z možností, mělo by se její příjmení automaticky přechylovat. Jenže některé ženy chtějí i přesto jméno bez dané koncovky a obracejí se na oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český.

Odborníci říkají, že některá slovanská jména s nezvyklým zakončením jako Jirásko, Janů nebo Jakoubje dnes už mohou fungovat bez přechýlení.

„Čím neobvyklejší jméno, tím spíše doporučíme nepřechýlení,“ vysvětluje Pavel Štěpán z oddělení onomastiky. Jenže jazykovědci pouze doporučují, konečné slovo má vždy matrikářka.

Většina žen, které si vzaly Čecha a nechtějí své příjmení přechylovat, otevřeně přiznává, že musely na matrice zalhat a přihlásit se k nějaké národnostní menšině nebo říct, že se budou stěhovat do zahraničí.

Zatímco u českých párů společnost nepřechýlení moc netoleruje, musí si čeština s otevřením hranic a přílivem cizinců zvyknout na stále větší počet smíšených manželství. I když ženy, které mají za manžela cizince, mají žádost jednodušší, neznamená to, že to mají lehčí v praxi.

„Žádnou výjimkou nejsou případy, kdy novomanželé již krátce po svatbě požadují změnu příjmení. Zjistí totiž, že varianta, kterou si vybrali, jim přináší problémy,“ říká Helena Šmídová z radnice na Praze 8.

Týden po svatbě chtěla své nepřechýlené příjmení změnit i Lucie Gross, protože jak zjistila, v každodenním životě jí přinášelo problémy. Už jako malá holka přemýšlela o tom, jak se bude jednou jmenovat.

Bavila se tím, že si představovala různé varianty, ale nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že se nakonec zamiluje do cizince. „Manžel udělal spoustu ústupků, naučil se česky a bydlíme v Praze. Proto jsem chtěla udělat zase jeden ústupek já a vzít si jeho příjmení,“ říká třiatřicetiletá právnička.

Původně si chtěla nechat českou formu s -ová, ale protože rodina žije napůl v Česku a v Německu a za hranicemi by si nespojili, že jde o manžele, rozhodla se koncovku vynechat.

„Taky by to automaticky prozradilo, že jsem z Východu. Většina Němců si to spojuje s Ruskem, a to jsem nechtěla,“ říká Lucie Gross. Jenže v běžném životě jí jméno přináší spoustu komplikací.

„Naučila jsem se v telefonu hlásit jako Grossová, protože lidé si mě pletli s mužem,“ vysvětluje jeden z triků, které jí nakonec pomohly žít s nepřechýleným jménem.

Podobně jako Anna Vrána měla i Lucie Gross problémy v práci, protože její advokátní kancelář nechce dostávat své klienty do trapných situací. Nakonec ale vše šlo vyřešit. Jako jediná z týmu má Lucie Gross e-mailovou adresu s celým jménem.

Kdo porazil koho?

Jazykovědci tvrdí, že přechylování je v češtině přirozené. Jinak podle nich totiž není jasné, jestli jde o muže, nebo o ženu, a navíc jsou nepřechýlené podoby nepraktické při oslovování.

Zmíněné příjmení Gross se u ženy totiž neskloňuje, zatímco u muže ano. Muselo by se tedy říct: Setkali jsme se s paní Gross a panem Grossem.

„Přechylování je funkční a systémové. Je absurdní říkat: Mluvili jsme s paní Novák a panem Novákem. To nezní moc česky,“ tvrdí vedoucí oddělení jazykové kultury z Ústavu pro jazyk český Markéta Pravdová.

Dalším z argumentů jazykovědců je chaos ve větách typu „Graf porazila Seleš“, protože není jasné, které jméno je v nich podmětem a které předmětem, jinými slovy, kdo koho vlastně porazil.

Podle lingvistky Jany Valdrové ale mají lidé dostatek jiných vodítek, podle nichž se mohou orientovat. Jaká?

„Křestní jméno nebo třeba to, že ty sportovkyně vidím v televizi,“ říká Jana Valdrová, která se na Jihočeské univerzitě mimo jiné zabývá genderovou lingvistikou. „Zároveň pomůže přidání funkce – jako například spisovatelka – a tu pak skloňuji.“

Převzato z portálu IHNED.cz.


Celý článek o ženských příjmeních vyšel v magazínu Víkend HN v pátek 6. dubna.