Někdy v polovině sedmdesátých let jsem uslyšel, už nevím kde, rusky zpívané písně z páskového magnetofonu. Má ruština, kterou jsem se učil dvanáct let, však na přesné pochopení textu nestačila. Neznámý klidný hlas zpíval: Gaspodi, moj bože, zelenoglazyj…
Tato slova jsem nikdy v učebnicích ruštiny nenašel. Jazyky nejsou přátelské a nepřátelské a já tehdy poprvé naplno pocítil, jakým krásným jazykem je ruština.
Ten den jsem se poprvé potkal s
Bulatem Šalvovičem Okudžavou, který by se letos v květnu dožil 82 let.
Postupně jsem si začal kupovat černé mono desky sovětské firmy Melodia, které začaly být prodávány poté, kdy v Moskvě začal vládnout Michail Gorbačov. Při své první a zatím poslední návštěvě Moskvy v roce 1978 jsem však již dokázal svou špatnou ruštinou a ještě horším hlasem zpívat se stejně starými Moskvany Okudžavovu Píseň o Arbatu a v tom velikém a tehdy tak neútulném městě si Arbat projít.
Mimo to jsem se setkával i s českými překlady a interpretacemi Okudžavových písní. Je zde celá řada překladatelů, ať je to například Václav Daněk a Ludmila Dušková. Písně Bulata Okudžavy zpíval například Bob Frídl, Hana Hegerová, Alfréd Strejček nebo Jiří Vondrák.
Díky písničkáři Františku Vlčkovi jsem se však seznámil s člověkem, u něhož cítím téměř kongeniální souznění s verši a hudbou Bulata Okudžavy. Tím člověkem je překladatel, textař a písničkář
Milan Dvořák. O co více příroda Milanu Dvořákovi vzala na schopnosti vnímat okolní svět očima, tím více mu přidala citu.
V pondělí večer dne 27. listopadu 2006 jsem seděl vedle Františka v malé kavárničce
Cafeidoskop v Lazarské ulici v Praze. Kavárna funguje od letošního srpna a při rychlejší chůzi ji lze minout, protože je v průchodu mezi dvěma domy.
Milan Dvořák se před pěti lety na překladatelském večeru potkal s
Věrou Slunéčkovou a vznikla vynikající spolupráce. Věrka má v pravém smyslu „jméno znamení (nomen omen)“, neboť celý večer září, ať zpívá, čte nebo jen sedí a sleduje zpěv Milana Dvořáka.
Pondělní představení mělo název
Vyhnanec z Arbatu. Dramaturgicky bylo složeno z písní Bulata Okudžavy s českými texty Milana Dvořáka a z úryvků z Okudžavovy knihy
Zrušené divadlo, která byla napsána v roce 1993 a do češtiny ji přeložil Milanův bratr Libor.
Bulat Okudžava, otec abcházského otce a arménské matky, žil a vyrůstal v arbatské čtvrti v Moskvě do svých třinácti let. Oba rodiče byli významnými členy VKSb (komunistické strany), ale v roce 1937 byl otec zatčen a popraven a matka strávila v gulagu 18 let.
Kniha líčí zážitky malého chlapce se svou arménskou matkou Ašchen v Moskvě i v Gruzii. Je to bezstarostný dětský svět. Jenže na konci jsou trosky a smrt. Zde jsem si vzpomněl na vynikající film režiséra Nikity Michalkova
V plném slunci odehrávající se rovněž v době velkých stalinských čistek ve straně i v armádě. Nevím, kdo z čtenářů ví, že otec Nikity Michalkova, básník Sergej Michalkov, je autorem textu sovětské hymny?
Úryvky z knihy četla Věrka Slunéčková vynikajícím způsobem. Zářilo z ní bezstarostné dětství autora na pozadí pro nás tak neznámých reálií stalinské Moskvy.
Milan Dvořák interpretoval postupně mezi úryvky z knihy, většinou sám a za doprovodu kytary, svým nezaměnitelným způsobem českou podobu Okudžavových písní. Občas se k němu zpěvem přidala i Věrka.
Zněly pro mě tak známé písně jako Mravenec a bohyně, Smolenská cesta, vzpomínaná Píseň o Arbatu, Píseň o Mozartovi, Píseň o kocourovi.
Zazněla i Píseň o husákovi, napsaná po okupaci naší republiky v srpnu 1968. Bulat Okudžava byl mistrem alegorie. V písni V metru (ten večer nezněla) zcela jednoznačně napsal, že ti vpravo na schodech metra vždy stojí a vpřed jdou jen ti vlevo.
Po přestávce zazněla i Píseň o vyhnání z Arbatu vyjadřující na jedné straně násilné vykořenění z míst dětství, ale na druhé straně věčně trvající vztah srdce a duše k těmto místům, i když známé krámky jsou „okupovány“, jak řekl Milan Dvořák, v současné době i moderními supermarkety.
Zněla nádherná Malá kapela naděje..
pod vedením lásky, další píseň o tom, že padneme v té první občanské válce a nad námi se skloní komisaři v zaprášených helmách. Pluli jsme na palubě posledního moskevského trolejbusu ( snad nic jako tahle píseň mě nenaplnilo tolik nostalgií).
Bulat Okudžava nebyl jen tichý básník, ale uměl nahlas a pevně vyjádřit své názory. Jako odpověď na otázku, jak tvoří, napsal báseň, kterou poté zhudebnil. Zpívá se v ní: Každý píše, jak slyší a piš, jak dýcháš. Jednoduché a tak krásné vyjádření tvůrčí svobody, jediné hodnoty, která dokáže v umění něco vytvořit.
V závěrečném úryvku přečetla Věrka Slunéčková o návštěvě matky Ašchen po zatčení otce u přítele z dětství lidového komisaře (ministra) vnitra Lavrentije Beriji (po popraveném Ježovovi). Bodrý Lavrentij, špatně oblečený, s cvikrem na nose, slíbí Ašchen, že případ vyšetří jako první. Jenže kniha končí větou:
...V noci ji sebrali. Na závěr zněla jedna z nejkrásnějších písní Modlitba Francoise Villona a jako přídavek píseň Gruzínská. Verše o tom, aby Bůh dal každému, co jeho jest, pěšímu koně a deroucímu se k moci, aby se uvládl až ke slasti... Píseň o smyslu života, o vinném zrnku zarytém do teplé země, o malém lidském štěstí.
Zněly i písně věnované těm nejdražším: otci a matce.
Bulata Okudžavu jsem nikdy živě zpívat neslyšel. Jenže on nezemřel, ten večer díky Milanovi a Věrce to znovu dokázal.
Tomáš Pohl www.folktime.cz Fotografie z tohoto představení můžete shlédnout
ZDE.