Mizející evropské jazyky

Každé dva týdny přijde lidstvo o jeden jazyk. I když je tento úbytek největší ve Spojených státech amerických a v Austrálii, jazyky vymírají i v Evropě. Dnes se tu mluví přibližně 230 jazyky a dialekty, pouze 40 z nich ale není v ohrožení existence. Naopak některé již mrtvé jazyky se naštěstí podařilo vzkřísit.

Sámové mezi nadšením a sebevraždami

"Sámové, to jsou ti blonďatí chovatelé sobů z Norska, Švédska a Finska, kteří se oblékají do podivných červeno-modro-bílých úborů a pokrývek hlavy, bydlí v kuželovitých obydlích, připomínajících indiánská teepee, neustále si zpívají joiky, nezvyklé, hrdelně znějící písně, a hlavně jsou strašně necivilizovaní."

Obecné povědomí o Laponcích, nazývaných také Sámové, je od reality dneška na hony vzdálené. Ve skutečnosti jsou Sámové lidé, kteří mají přístup ke stejným materiálním vymoženostem jako my. Podstatnou část roku žijí v moderně a pohodlně vybavených domech či bytech a stany používají častěji k uzení masa než k přespávání. Pochopitelně najdeme rodiny či jednotlivce zaměřené tu konzervativněji, tu ještě více pokukující po velkém světě za branami tundry. Nejednotný přístup mají Sámové nejen ke své materiální kultuře, ale také ke zděděnému jazyku.

Má se za to, že celková populace Sámů (včetně těch žijících v Rusku na poloostrově Kola) čítá přibližně 60 tisíc lidí. To ovšem neznamená, že stejný počet osob zná a používá domorodý jazyk. Navíc jazykovědci vymezili hned devět sámských jazyků! Celkově některým z nich údajně mluví něco kolem 34 tisíc Sámů, z nichž většina žije v Norsku (asi 22 tisíc), menší počet ve Švédsku, Finsku a Rusku.

Jazykově nejhouževnatější skupinou Sámů je ta v Norsku. A to přesto, že i tady došlo v uplynulých 150 letech ze strany norské většinové společnosti k nelítostné asimilační politice - někdy se dokonce mluví o tzv. sámském období temna. Sámové byli během této doby vystaveni zákonům a jiným opatřením, jež jim bránily používat mateřský jazyk a jiné projevy kultury. Do 70. let 20. století, kdy politika norvegizace oficiálně skončila, byli Sámové občany druhé kategorie.

Dnes je naštěstí "období temna" minulostí a neutěšený stav se daří obracet k lepšímu. Protesty sámských organizací se ukázaly jako účinné, obzvláště poté, co se spojily s ekologickými aktivisty a jejich početnou a vlivnou základnou. Norská vláda Sámům přiznala status národnostní menšiny. Od roku 1989 mají norští Sámové svůj vlastní parlament, i když jen s omezenou legislativní pravomocí. Jejich děti se opět mohou učit ve svém rodném jazyce, a to na všech třech školských úrovních: základní, střední i vysoké. Byly založeny sámské instituce se sámštinou jako výhradním úředním jazykem.

Sečteno a podtrženo, sámské obrození lze považovat za jedno z vůbec nejúspěšnějších a ostatní etnická hnutí si z něj mohou vzít příklad. K tomu je ale nutné okamžitě dodat dvě poznámky. Za prvé: že norská verze je jedinečná a může těžit z nezvykle příznivých okolností, které jinde nemají obdoby; vždyť například Sámové z poloostrova Kola si nevydobyli žádná výhodná práva a nejspíš je čeká postupné rozpuštění v ruské společnosti.

Za druhé: ani v Norsku se nepodařilo a asi ani nepodaří zachránit vše. Ze sámských jazyků se tu daří pouze severní sámštině, naopak sámština jižní je vážně ohrožená a její osud je nejistý. Navíc mají příslušníci mladší generace Sámů problémy s identitou. Zvýšená míra sebevražednosti za polárním kruhem může totiž souviset s jejich pocitem, že nepatří ani do tradičního světa svých dědů, ani do moderního světa země, v níž žijí.

Pět stupňů nebezpečí

V Evropě připadá na necelých 50 států více než 200 jazyků, tedy průměrně čtyři jazyky na jeden státní útvar. Zdaleka ne každý evropský jazyk tedy má status jazyka národního či oficiálního. Bez toho se ale může jen s obtížemi prosazovat jako jazyk vzdělávání, administrativy nebo médií, což je klíčové pro jeho další existenci. V této souvislosti UNESCO vytvořilo seznam ohrožených jazyků (Atlas of the Worlds Languages in Danger), jež na základě míry jejich životaschopnosti třídí na zranitelné, ohrožené, vážně ohrožené, kriticky ohrožené a již zaniklé.

Do první kategorie můžeme z evropských jazyků zařadit například běloruštinu
(čtyři miliony mluvčích) a baskičtinu (660 tisíc). Do druhé kategorie spadá mimo jiných skotská gaelština (80 tisíc mluvčích, zejména na Hebridách), ladinština (30 tisíc osob ve čtyřech horských údolích severní Itálie) nebo lužická srbština. Tu používá asi 70 tisíc obyvatel německého Saska, především v okolí Budyšína, pár kilometrů od naší severní hranice. Ostatně tento jazyk se vyvinul z jazyka Polabských Slovanů a z ohrožených je češtině nejbližší.

Do třetí kategorie patří jižní sámština (500 mluvčích v Norsku), dále také karaimština z Litvy či jazyk komi v Rusku.

Čtvrtou kategorii tvoří třeba gagauzština, jíž hovoří několik desítek lidí v Moldávii, a votština, kterou používá 20 obyvatel dvou vesnic na severozápadě Ruska.

Vymřelé jazyky zastupuje například polabština, kterou se naposledy hovořilo v 18. století.

Probouzení jazyků

Jazyková smrt si nevybírá. Naštěstí je jistá šance, že půjde tento nepříznivý stav zvrátit. Přibývá jednotlivců i organizací, které se věnují jazykové obnově. Posiluje lobby za uznání menšinových jazyků vládami evropských států. Jako jeden příklad za všechny lze zmínit úspěšnou snahu Velšanů zachránit jejich rodný jazyk.

V současnosti je velština jazykem se zajištěnou budoucností. Vyučuje se v široké síti škol, má svůj televizní kanál a od roku 1999 také podporu velšského parlamentu. Každodenně jí ve Walesu hovoří více než půl milionu lidí.

Fascinující je také zpráva, že výjimečně dokonce dochází k obnově třeba již několik století mrtvých jazyků. Jazyky Evropy mají totiž jednu obrovskou výhodu, utvářely je kultury písma. Většina zaniklých jazyků se nám tak dochovala v různě rozsáhlých souborech literárních památek, na jejichž základě lze i po mnoha letech mrtvý - snad by se více hodilo označení spící - jazyk přivést zpátky k životu. Že je to možné, víme již od dob, kdy povstala hebrejština. Dalším spícím jazykem je latina, která by mohla být kdykoli obnovena jako živý jazyk - latinsky psaných textů je dost a dost.

Na území Evropy je skvělým dokladem zmrtvýchvstání kornštiny, která po 200 letech mlčení opět promlouvá ústy přibližně 3500 osob.

Raději zemřít než být otrokem!

Zatímco angličtina je dnes světovým jazykem číslo jedna, její nejbližší příbuzná, fríština, patří mezi jazyky s nejistou budoucností. Ano, pouhých 400 tisíc rodilých mluvčích činí z fríštiny jazyk v ohrožení. Komunity Frísů jsou rozptýlené hned ve třech státních útvarech: v Nizozemsku, v Německu a Dánsku.

Doma jsou Frísové na členitém pobřeží Severního moře a na přilehlých ostrovech. Tito rybáři a obchodníci neměli příliš dobré podmínky k vytvoření jednotného spisovného jazyka s ustálenou psanou podobou. Vlastně i dnes je fríština převážně jazykem mluveným, který je navíc rozbit do tří rozdílných a jen stěží srozumitelných variant.

Bilingvní Frísové, což jsou prakticky všichni, upřednostňují v písemném styku nizozemštinu, dánštinu či němčinu, vždy podle toho, na území kterého státu žijí. Těmto jazykům navíc mnohdy dávají přednost před svým rodným jazykem i v každodenní komunikaci. Rozhodující přitom je, do jaké společenské vrstvy ti, kteří spolu zrovna mluví, patří. Obvykle platí, že čím vyšší má člověk vzdělání, tím méně fríštinu používá.

Naštěstí pro fríštinu vzniklo už počátkem 20. století takzvané mladofríské hnutí, které se podílelo na založení Centra pro výuku fríštiny (1928) a následně i Fríské akademie (1938). O rok dříve byla fríština zavedena jako nepovinný školní předmět. Další posílení fríštiny ve školství bylo uzákoněno po druhé světové válce a od roku 1970 je fríština druhým úředním jazykem Nizozemska. Evropskou unií byla fríština uznána za úřední menšinový jazyk.

Přesto není budoucnost fríštiny jako živého jazyka ještě zdaleka zaručena. Nejlepší vyhlídky má varianta, jíž se hovoří v Nizozemsku, naopak varianty "německé" a "dánské" jsou asi odsouzeny k zániku, a to možná už během jedné či dvou generací.

Frísové ale svůj lítý boj za zachování jazykové a kulturní svébytnosti nevzdávají a možná i proto si vysloužili zařazení do reprezentativní publikace nazvané Přežili? Jako by Frísové stále měli na paměti své osudové heslo, které je v historii nejednou definovalo: Leaver dea as slaef - Raději zemřít než být otrokem!

Kornština se opět hlásí o slovo

Kornština byla - a k překvapení mnohých opět je - jazykem některých obyvatel jihozápadního cípu Velké Británie. Právě sem, do oblasti drsného a stále tak trochu odlehlého Cornwallu, byla invazí Anglosasů v šestém století našeho letopočtu zatlačena část keltské populace.

Šíření angličtiny na úkor kornského jazyka je učebnicovým příkladem působení většinové společnosti na jazyk a kulturu menšin. V případě Cornwallu nešlo pouze o dominanci politickou, nýbrž taktéž o převahu ekonomickou - angličtina získala v kraji bohatém na naleziště mědi a cínu monopol jako jazyk obchodu. Pronikání angličtiny do života Keltů z Cornwallu získalo další rozměr v 16. století, když za vlády Jindřicha VIII. docházelo k rušení klášterů a k posilování protestantismu. Tradičně katolický Cornwall reagoval povstáním, které bylo ovšem krvavě potlačeno. Cornwallci tak přišli o svá střediska vzdělanosti a kultury, došlo k poklesu počtu obyvatelstva, to bylo navíc poangličtěno. Noví kněží vedli bohoslužby v angličtině, zásadní vliv na náboženský život měly anglické modlitební knížky. Poslední osoba, která hovořila výhradně kornsky, Dolly Pentreathová, zemřela v roce 1777.

Naštěstí patří kornština k celkem dobře zdokumentovaným jazykům s dostatečně bohatým souborem literárních památek, na jejichž základě se lze pokoušet o její obnovu.

První snahy o revitalizaci kornštiny se objevily ještě v době, kdy stále fungovala nevýrazná komunita rodilých mluvčích. Skutečné obrození ovšem kornština zažívá teprve od druhé poloviny 19. století.

I když se na cestě za záchranou kornštiny vyskytla řada problémů, revitalizace jazyka byla úspěšná. Statistika říká, že se ke znalosti kornštiny hlásí 3500 osob, přičemž 100 z nich hovoří plynně a 500 osob používá jazyk v nějaké formě každodenně. Kornština se vyučuje v několika školách a zájemci ze zahraničí mohou absolvovat korespondenční kurz.

Některé rodiny již své děti vychovávají dvojjazyčně - v angličtině a v kornštině. Vydávají se časopisy, jedna rádiová stanice (Radio Cornwall) vysílá výhradně v kornštině. Posiluje lobby za uznání kornštiny vládou. Tomu se říká skutečný comeback. Jazyk, který zemřel, je zpátky a hlásí se o slovo!

ŠAMANI

Šamanismus hrál v sámské společnosti důležitou roli a byli to právě šamani, kdo bojoval i za uchování tradičního jazyka tohoto národa.

SÁMŠTINA

50 výrazů pro sníh

Úzká sounáležitost Sámů s přírodním prostředím, který mají za domov, našla odraz v jejich jazyce. Má se za to, že v sámštině, podobně jako v jazycích dalších etnik žijících kolem polárního kruhu, existuje více než 50 výrazů pro sníh. Nechala se tím dokonce inspirovat anglická zpěvačka a skladatelka Kate Bushová, která loni vydala desku s příznačným názvem - 50 words for snow.

Co se týká počtu slov k označení soba, zde je číslo ještě mnohem vyšší a údajně v sámštině existuje pro toto zvíře až několik stovek výrazů, rozlišujících severská zvířata nejen podle pohlaví, ale také podle stáří, zbarvení, paroží, kondice, charakterových vlastností či jejich využití.

Poslední z kmene

Ne každý jazyk má takové štěstí, jako sámština. Mnohé mizí v okamžiku, kdy zemře poslední člověk, který jím mluví. V roce 2008 tak přišla zpráva o úmrtí poslední rodilé mluvčí jazyka kmene Eyaků na Aljašce, Marie Smith Jonesové. O dva roky později zemřela poslední členka kmene Bo na Andamanech.

Z přibližně 6000 jazyků, které se na naší planetě aktivně používají, můžeme tyto dva vyškrtnout. A nebudou jediné - odborníci odhadují, že do konce století jich zanikne rovná polovina. Matematicky vzato, lidstvo přichází o jeden jazyk co dva týdny. Pokud se tyto odhady potvrdí, půjde o nenahraditelnou ztrátu.

Nejvíce jazyků ubývá v USA a v Austrálii, za což do jisté míry "může" angličtina. Především z ekonomických důvodů jí hlavně mladší lidé snadno podléhají a svoji řeč rádi zapomínají. Právě v těchto zemích najdeme nyní více než 30 jazyků, jejichž přežití závisí na délce života posledního člena skupiny.

Angličtina

Zatím to vypadá, že vítězné tažení angličtiny napříč planetou nic nezastaví. V podobném postavení ale už kdysi byly latina a aramejština - a dnes jsou mrtvé!


STUDIUM

Jazyky proti Alzheimerově chorobě

Kdybychom hovořili pouze jedním jazykem, zabránilo by se vzájemnému neporozumění a válkám? Pro vyvrácení obvyklého tvrzení nemusí ochránci jazyků daleko: v občanské válce v USA proti sobě stáli mluvčí téhož jazyka.

A jaké jsou argumenty zastánců jazykové pestrosti? Překvapivě praktické!

1. Znalost menšinového jazyka se v dnešní době, kdy anglicky umí každý, může ukázat jako výhoda při hledání zaměstnání.

2. Výsledkem jazykové revitalizace je obvykle bilingvní mluvčí. Výzkumy ukázaly, že lidé vládnoucí dvěma a více jazyky mají vyšší intelektuální potenciál, bohatší fantazii, vykazují lepší výsledky ve škole.

3. Vícejazyčnost rovněž přispívá k lepšímu rozhodování a soustředění, k pružnějšímu a emočně vyrovnanějšímu zvládání nových situací.

4. Znalost a používání více jazyků zmenšuje šanci na výskyt Alzheimerovy choroby.

5. Lidé hovořící dvěma a více jazyky jsou tolerantnější, snadněji přijímají a respektují neznámé a odlišné věci.

6. Studium menšinových jazyků může vyvolat zájem o kultury, jež těmito jazyky hovoří. Vedlejším produktem je nárůst turismu a ekonomický přínos.

7. V ohrožených jazycích jsou zašifrovány často nám dosud neznámé kulturní informace. Existuje šance, že jejich rozluštěním získáme přístup k údajům, které mohou posloužit k rozvoji vědy, lékařství.

8. Záchrana jazyků vyžaduje přípravu inovativních výukových postupů a materiálů, což může vést k obohacení metodologie výuky jazyků obecně.

Evropa a jazyk: další ohrožené jazyky Evropy

Okcitánština - románský jazyk, který se proslavil jako nástroj poezie trubadúrů a jímž hovoří okolo dvou milionů lidí na jihofrancouzském venkově. Díky trubadúrskému dědictví se kolem ní stále vznáší aura "jazyka lásky".

Lužická srbština - jazyk potomků Západních Slovanů žijících v jižním Braniborsku a Sasku. Celkem hovoří některou z variant - horní nebo dolní lužickou srbštinou - ne více než 70 tisíc osob. Ze všech zde představených ohrožených jazyků jde o jazyk nejbližší češtině.

Furlánština - její mluvčí žijí v severovýchodní Itálii v počtu asi 600 tisíc. S ohledem na dějiny cestovatelství lze dodat, že ve Furlánsku se narodil "český Marco Polo" Oldřich Čech (1286-1333), možná vůbec první cestovatel českého původu.

Arumunština (též makedorumunština) - románský jazyk, který používá přibližně
300 tisíc mluvčích roztroušených v severním Řecku, Makedonii a Bulharsku, zajímavý mj. množstvím slovanských výpůjček.

Bojovnice

Mezi horlivé propagátory fríštiny patří jedna z nejlépe vydělávajících modelek světa, bývalá nizozemská rychlobruslařka Doutzen Kroesová.

Mapu s místy, kde se hovoří ohroženými jazyky, najdete na stránkách
life.ihned.cz

Autor: Miroslav Černý

Vyšlo v Hospodářských novinách dne 21. 3. 2012