{{Když mu bylo sedm, nerozuměl jedinému českému slovu. Po deseti letech tlumočil Václavu Klausovi a Nebojšovi Radmanovićovi při summitu prezidentů střední a jihovýchodní Evropy.
V českých poměrech je ojedinělým příkladem, kdy se gymnazista stal oficiálním tlumočníkem.}}
Jan Lalič pochází ze Sarajeva. Když mu byly dva roky, začala bosensko-srbská válka. Město, ve kterém žil, hermeticky uzavřely stovky tanků a děl srbské armády. Dostat se ven z obklíčené pevnosti bylo skoro nemožné. Po složitých jednáních se malému Janovi, jeho mamince, tetě a babičce podařilo jako zázrakem odjet do Bělehradu. Otci a jeho příbuzným - původem muslimům - se to nepovedlo.
"Táta se svým bratrem zůstali po celou dobu v Sarajevu a až do konce války bojovali na frontě," doplňuje Jan Lalič. "V Bělehradě jsme žili tři roky. Pak se maminka rozhodla, že odjedeme do Prahy. Otec za námi přijel až v sedmadevadesátém roce. Nezůstal s námi dlouho. Odjel do Spojených států. My jsme se rozhodli, že zůstaneme natrvalo v Čechách."
Když Jan nastoupil do první třídy, neuměl jediné české slovo. Dlouho měl problém se spolužáky, kteří nechápali smysl jeho emigrace. Posmívali se mu. První měsíce vůbec ničemu nerozuměl. Nejlíp mu prý šla matematika, při které se nemuselo moc mluvit. Naopak největší problémy měl s českou gramatikou.
"Našel jsem si kamaráda, který mi hodně pomáhal. Šikana od spolužáků mně na druhou stranu pomáhala v tom, že jsem se snažil co nejdřív naučit jazyk i ostatní předměty, a uměl tak vzdorovat. Jinou šanci jsem neměl. Na konci první třídy jsem už uměl docela dobře česky. Jen ta gramatika nebyla ještě dobrá. Časem se všechno spravilo. Po pár letech už nikdo z mé řeči nepoznal, že nejsem původem Čech."
O první neoficiální tlumočení Jana požádali známí srbští obchodníci, když měli neformální jednání na večeři s českými partnery. Ve druhém ročníku na gymnáziu ho pak oslovil profesor chemie Jiří Vedral, který působil v Jednotě tlumočníků a překladatelů. Znal podrobně Janův životní příběh a věděl i o jeho skvělých jazykových schopnostech. Bylo by škoda je nevyužít, řekl mu tenkrát doslova.
"Trochu jsem se ostýchal, bylo mi šestnáct let," vzpomíná. "Nakonec mě ale zlanařil a já se na začátku loňského roku do Jednoty zapsal. V portfoliu jsem si napsal velmi příbuzné jazyky srbštinu, bosenštinu a chorvatštinu."
Loni v květnu se v Brně konalo vrcholné setkání prezidentů střední a jihovýchodní Evropy. Měsíc před jeho konáním se Janovi ozvala prezidentská kancelář: Chtěli bychom, abyste tlumočil jednání české a bosenské delegace, zaznělo tenkrát v telefonu. Jan si zpočátku myslel, že si z něho někdo vystřelil, moc proto nabídce nevěřil. Týden před summitem se ale mužský hlas ozval znovu už s konkrétními informacemi. Lalič chtěl z ostychu v jeden okamžik couvnout, ale pak si řekl, že není čeho se bát.
"Napoprvé jsem toho musel stihnout docela dost," svěřuje se. "Tlumočil jsem mimo jiné jednání českého prezidenta Václava Klause a bosenského Nebojši Radmanoviće při téměř hodinovém bilaterálním jednání. Bosenského státníka jsem pak provázel po celou dobu jeho třídenního pobytu v České republice. Společně s ochrankou jsem byl všude, kam se hnul. Vnímal jsem, že se na mě chvílemi dívají jako na mlaďocha mezi staršími kolegy, ale nikdo z nich mi to nedal najevo. Nejvíc mi udělali radost lidé z prezidentova doprovodu, když mě pochválili za perfektní práci."
Na konci září pracoval sedmnáctiletý Jan pro Jiřího Dienstbiera, předsedu Rady pro mezinárodní vztahy. V Praze se v tu dobu uskutečnil právnický a politický seminář s ústavními soudci, právníky a politiky z Bosny, Srbska a Kosova. Hlavním tématem byly lustrace a jejich zakotvení v českém právu po devětaosmdesátém roce.
Jan Lalič je ve třetím ročníku pražského gymnázia Na Vítězné pláni. Baví jej humanitní vědy. Do maturitního ročníku si vybral kromě jiného kulturní antropologii, politologii a ekonomii. Jde mu dobře angličtina a španělština.
"I když jsem odkojený jinými pohádkami, než je třeba Perníková chaloupka nebo Budulínek, a vyšel jsem z jiné kultury, velmi mě zajímá česká historie v kontextu s evropskými dějinami, především ve dvacátém století. Chtěl bych studovat na vysoké škole. Buď mezinárodní vztahy na ekonomce, nebo právo. Rozhodnu se před maturitou. Chci se dál věnovat i tlumočení, které mi umožní dívat se ještě jinak na okolní svět," říká.
Jan Lalič je členem Jednoty tlumočníků a překladatelů.
Článek vyšel V Hospodářských novinách dne 11. 1. 2008.
http://hn.ihned.cz/ Snímek HN - Zuzana Šmajlerová