18.6 2015
Má za sebou život dobrodruha: v březnu 1939, ve svých šestnácti letech, odchází z okupované republiky sama do Anglie; konec druhé světové války tráví na českém vyslanectví v Moskvě; poté v Praze pracuje krátce ve Státním filmu a Svazu spisovatelů; zkraje 50. let nastupuje do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, kde zůstává příštích šestnáct let; v 70. a 80. letech tlumočí a překládá – a překladu a cestám po světě se intenzivně věnuje dodnes. Dagmar Steinová. Před několika dny, jedenáctého září, oslavila pětaosmdesát let. Říká: „Já nesnesu nic nedělat. Každý nový překlad je pro mě úžasná výzva. Práce s jazykem mě baví, jazyk vám hodně napoví o zemi, o její kultuře. V zemi, jejíž jazyk umíte, se necítíte jako cizinec. Můžu dneska žít v Čechách, ale stejně tak bych mohla žít v Anglii nebo ve Francii.“
Pochází z Dačic na Moravě; oba její rodiče byli lékaři. Zájem o medicínu se sice přenesl i na Dagmar Steinovou – od roku 1952 Friedovou, neboť jejím mužem se stal filmový scenárista a spisovatel Jiří Fried –, ale zvítězily jazyky: „Otec dbal na to, abych se začala učit velice záhy. Nejprve německy. Což ale bylo zčásti také proto, že když jsem byla malá a rodiče nechtěli, abych něčemu rozuměla, mluvili německy – a zvědavé dítě jim samozřejmě chtělo rozumět. Tak přešli na latinu. Ve dvanácti jsem začala s francouzštinou a angličtinou. Později přibyla ještě srbochorvatština a v Moskvě pak ruština.“
V Anglii prožila převážnou část druhé světové války, trochu studovala, trochu pracovala. K následné práci na českém vyslanectví v Moskvě v letech 1944–46 záhy přibyla práce korespondentky ČTK. Po návratu do Československa v šestačtyřicátém roce vstoupila, jako mnozí její přátelé a známí, do komunistické strany – říká: „…ty základní myšlenky mi byly blízké: krásná utopie o rovnosti a všeobecném blahobytu.“ A dodává: „…všichni si mysleli, že komunistická politika v Československu bude jiná než v Sovětském svazu. Přátelila jsem se s lidmi z levicové emigrace, nejvíc s Vlastimilem Borkem – a nevím, jestli někdo o nějakém riziku uvažoval. Byli jsme součástí vítězné koalice a pro drtivou většinu národa měli Rusové obrovský podíl na porážce hitlerovského Německa. Poválečná euforie byla opravdu velká.“
Do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, později Odeonu, jemuž šéfoval Jan Řezáč, nastoupila v srpnu 1952, a to na post vedoucí redakce románských literatur. Tehdy už překládala: první překlad, Mulka Rádže Ánanda román Nečistý, jí vyšel už v roce 1949. „První knížky, které mi vyšly v SNKLHU, byly převzaty odjinud – měla jsem smlouvy se Svobodou a Československým spisovatelem, jenže celý nakladatelský sektor prošel k 1. lednu 1953 restrukturalizací a zmíněná nakladatelství přestala překladovou literaturu vydávat. Na překlady získalo takřka monopol SNKLHU… V nakladatelství se dalo leccos prosadit. Protože jsme z české literatury vydávali jenom klasiky, ubránili jsme se schematické tuzemské literatuře, co tehdy vycházela u jiných nakladatelů.“
Nedlouho po odchodu z nakladatelství v osmašedesátém roce šla Steinová na volnou nohu: „…překládala jsem, ale především tlumočila. A to nejvíc na různých lékařských konferencích, medicína mě totiž nepřestala zajímat. Absolutně mě neobtěžovalo vzít si před nějakou konferencí štos odborných publikací a nastudovat je. Dokonce jsem na medicínské téma počátkem 80. let přeložila z češtiny do angličtiny jednu knihu – o počítačové tomografii v dětské neurologii.“
Převažovala ovšem beletrie; Dagmar Steinová dodnes převedla do češtiny víc jak šest desítek titulů: z francouzštiny mimo jiné díla Andrého Bretona, Roberta Desnose, Choderlose de Laclos, Féliciena Marceaua, Jeana-Paula Sartra nebo Rogera Vaillanda; a z angličtiny třeba Charlese Dickense, Henryho Fieldinga, Johna Galsworthyho či Davida Lodge. Četné překlady doprovodila zasvěcenými doslovy. Loni, ve svých čtyřiaosmdesáti letech, začala psát memoáry; nazvala je Vzpomínání a jejich první díl, rámovaný roky 1922–59 by měl záhy vyjít v pražském nakladatelství G+G.
„Kniha vzpomínek začala vznikat tak,“ vypráví autorka, „že někdy v polovině 90. let se mě jeden francouzský kamarád, s nímž jsem překládala Janáčkova libreta, začal vyptávat na můj život – a protože je reportér, přiměl mě mluvit. Načež přišel s tím, že bych ty zážitky měla sepsat, a dohodli jsme se na formě dopisů: on z Francie na moje listy reagoval, a tak jsem psala dál; ale asi po roce naše korespondence skončila. Pak jsem se potkala s Fedorem Gálem z G+G a on řekl: ,Tak to napište sama. ‘ “
Knihu Vzpomínání otvírá text Josefa Zumra; mj. píše: „Paměti Dagmar Steinové… jsou vyprávěním jakoby určeným úzkému rodinnému kruhu. Matka vypráví synovi o tom, co prožila a jaký osud potkal nejbližší rodinné příslušníky. Vypráví velmi úsporně, bez jakýchkoli stylistických efektů, ale přesným a vytříbeným jazykem, který však právě pro svou asketičnost dovede ve čtenáři vyvolat hluboké emoce a bohaté asociace. Prozrazuje autora, který jazyku dokonale rozumí a dovede jej funkčně ovládat. Není divu, neboť za vyprávěním se skrývá vynikající překladatelka a suverénní tlumočnice, jež pronikla do tajů nejednoho jazyka.“
Radim Kopáč, ČRo–Brno, Zelný rynk 15. září 2007
Převzato z Portálu české literatury (http://www.czlit.cz)