Četl jsem, myslím v MF Dnes, že jedna bývalá česká lyžařka (omlouvám se, že jsem si nepoznamenal její jméno) byla ostře kritizována za to, že při reportáži z libereckého Mistrovství světa v lyžování nepřechylovala jména zahraničních závodnic. A že to přechylování je jedním ze specifik českého jazyka a proto se cizí příjmení mají přechylovat.
Píšu už léta pro česká média a italská příjmení nepřechyluji, ale bez reakce přihlížím, jak mi to v Praze systematicky opravují. Svět má vážnější starosti, nicméně se k věci vracím. Může se klidně napsat Sofie Lorenová, či Alessandra Prodiová. Ale Gina Lollobrigidaová zní otřesně, nehledě na to, že než to vyslovíte, film či oficiální událost téměř skončí. Eventuální dcera slavného dobyvatele ženských srdci v XVIII. století se určitě jmenovala Casanovaová a podobných komických situací je možno si představit hodně.
Pak mi napadá, že ne všechna příjmení se v češtině přechylují: Dolejší, Janů, Tachecí myslím zůstávají v původní formě.
Ale pokuste se na to podívat třeba z hlediska Itala: on příponu –ová bude číst chtě nechtě –óva, to mu velí přízvuk jeho rodného jazyka. A tak to u některých méně vzdělaných obyvatel Apeninského poloostrova vyvolává komický efekt, protože to připomíná „uova“, což v italštině znamená „vejce“. Každý si dovede představit všelijaké povětšinou méně vtipné poznámky, když italští novináři či politikové s velkými obtížemi vyslovují slovanská příjmení.
A pak je tu ještě jeden aspekt. V mezinárodních vztazích, alespoň teoreticky, by měla existovat reciprocita. Proč by tedy ve Francii, Španělsku či Itálii nemohli provést opačnou operaci: tj. nepřechylovat česká příjmení. Stačilo by vysvětlit, co vlastně uvedená přípona znamená i z etymologického hlediska. No a tak bychom mohli slyšet signora Novák, což by ještě šlo, ale pak by se mohlo stát, že někdo řekne signora Topolánk, signora Paroubk, či ještě lépe signora Čunk, protože samozřejmě nikdo neví, že s tou příponou se vypouštějí v některých případech samohlásky. A viděli bychom např. ubohé novináře z románských zemí, kteří by při vyslovování podobných příjmení natahovali krk jako důstojníci c.k. vojska na Ladových ilustracích Dobrého vojáka Švejka v okamžiku, kdy peskovali své podřízené.
Vzpomínám si, že president Václav Klaus, když - myslím - ještě byl premiérem či předsedou Poslanecké sněmovny, jednou prohlásil, že má raději párek než ten americký karbanátek. S tím já souhlasím, pokud je uvedený párek přímo z masa, což prý dnes nemusí být pravidlem. Nicméně dnešní svět sebou přináší stěhování národů, míchání ras, jazyků i kultur. Nemusí se nám to líbit, ale jiné to alespoň po jistou dobu nebude. A proto by asi bylo dobře si zvyknout na to, že každá kultura má svůj jazyk a ten má své výrazy – a akceptovat to.
Josef Kašpar je redaktorem italské veřejnoprávní televize RAI a dlouholetým spolupracovníkem HN, Týdne, ČT24 a ČRo6. Článek jsme převzali z jeho blogu na adrese:
{http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/josef-kaspar.php }