Sociálně psychologický fenomén zvaný móda je patrně stejně starý jako samo lidstvo a projevuje se pochopitelně také VE ZPŮSOBU ŘEČI. V historické době by se u nás jazyková móda jistě dala dokumentovat již od středověku. Ovšem s postupující masifikací moderní společnosti nabývá i tento jev masového charakteru.
Nezničitelný kořen veškeré módy spočívá v propojení dvou odvěkých sociálních pudů, totiž instinktivní touhy po originalitě sebevyjádření a pudu nápodoby. Konjunkcí obojího vzniká pak „originalita všem společná“ (jak to s bezděčnou ironií vystihuje reklamní heslo ŘEKNI TO PO SVÉM!), která zas působí jako mocný popud k dalším inovacím: neboť potřeba nezvyklých, barvitých a „neotřelých“ výrazů je od naší řeči, zvláště té běžně mluvené, prostě neodmyslitelná. A tak se celý cyklus opakuje a bude opakovat znovu a znovu, ad infinitum.
Jazyková móda má mnoho podob, je to téma neobyčejně rozsáhlé. Mohli bychom ji studovat ve sféře veřejné komunikace: jaký podíl na jejím utváření a šíření má například řeč médií. Mohli bychom ji sledovat v oblasti komunikace soukromé (důvěrné, neformální): jak se například během uplynulého století měnily výrazy užívané jako pozdrav (nazdar, ahoj, těbůh, těpéro, čau, čus...) nebo jako projev nadšení či obdivu (žúžo, epes, epes ráres, bezva, senza, super...). Mohli bychom zkoumat její vznik a šíření na slangu školní mládeže (sváča, véča, limča, zmrzka, hoďka, narozky atd.): výrazy, které od dětí pochytí rodiče (zvláště matky), zanesou je do pracovního kolektivu v zaměstnání, a tak se slovo šíří v soustředných kruzích dál a dál, až někdy přejde do obecné mluvy hovorové. Mohli bychom se zastavit u její efemérnosti, proměnlivosti - tedy vlastností, které ji úzce spojují právě se slangem mladistvých (k jehož bytostným prvkům patří také hravost, humor, vtip).
V tuto chvíli se chci speciálně zaměřit na současnou vlnu lexikálních přejímek z angličtiny, které pronikají nejen do mluvy slangové, do různých profesních žargonů, ale také do obecného úzu veřejného. Angličtina je dnes v módě - to je fakt, proti němuž nemá smysl polemizovat. Těm, kdo se nad touto skutečností chtějí pohoršovat, mohu nabídnout srovnání se situací předválečnou.
* * *
Za první republiky byla u nás módním jazykem francouzština. Pražští obchodníci si tehdy často dávali do vývěsních štítů nápisy jako CHAPEAUX, COIFFEUR, TAILLEUR, FOURRURES, MODESROBES atd. Proč asi? Že by jen kvůli zahraničním turistům? To sotva. Dělo se tak zřejmě ze stejného důvodu, z jakého dnes byla nová obchodní pasáž ve Vodičkově ulici pojmenována á l’anglaise: MYŠÁK GALLERY. Francouzština byla prostě tenkrát v módě. Roztomilou stopu této dobové módy najdeme v luxusních činžovních domech z první poloviny století, kde se dodnes tu a tam dochovaly původní cedulky s označením poschodí: I. ÉTAGE, II. ÉTAGE...
Móda je ovšem jen pomíjivá pěna na hladině jazykové praxe; zůstane z ní to, co se osvědčí. Dobře to můžeme sledovat právě na starších přejímkách z francouzštiny. Tak například dodnes běžně užíváme výrazy pikantní, markantní, interesantní; naproti tomu se příliš neujala (aspoň ne v širším měřítku) adjektiva eklatantní či sufizantní. Nebo, ruku na srdce, jak často se dnes ještě setkáme s výrazy etaláž, alura, maltretovat, abažúr (abat-jour), nemluvě o lexikálních citátech, v psané řeči kdysi docela běžných, jako dernier cri, comme il faut, en passant?
Trvalým dokumentem francouzské módy je dobové písemnictví. Podívejme se třeba na Karla Čapka. Vypisuji namátkou z jeho publicistiky z třicátých let (některé výrazy v českých slovnících vůbec nenajdeme): insolence - epruveta (= zkumavka) - sufisance - pružný a versatilní člověk - desaveu - dekrepidní dekadenti - mravní dekrepidnost - blagérství Pařížana - typický déraciné - aisance - dnešní kulturní malaise. Mimoto se u Čapka setkáme s četnými lexikálními citáty, jako například: point d’honneur - savoir vivre - mise en scéne - počítati s pouhým á-peu-prés v herectví...
A to prosím není žádná vysoká literatura, je to - běžná publicistika. Což teprve, kdybychom vzali takovou literární esejistiku Václava Černého, to by byla žeň! Dobře, připusťme, že znalost franštiny patřila tehdy k všeobecnému vzdělání, ale přesto... Domnívám se, že právě ty výrazy, o kterých z dnešního odstupu víme, že se neujaly (tj. nevešly v širší užívání), lze přičíst na vrub dobové jazykové módě.
Nejinak si počíná Pavel Eisner, další významný esejista. Nahlédněme do jeho Knihy o češtině (Chrám i tvrz): hned v úvodu autor doznává, že nejsa odborným lingvistou, může využívat jistých franktirérských výhod; a vskutku, co chvíli jsme tu ostřelováni takovými galicismy jako třeba - opravdová candeur, jazyková canaille, á discrétion, hors concours, pour revenir á nos moutons...
To vše samozřejmě neznamená, že by snad uvedení spisovatelé byli ve vleku dobové módy; také oni však byli - jak jinak - dětmi své doby.
Zamořená čeština?
Oblíbené klišé našeho dneška zní: „Čeština je zamořována anglickými slovy.“ Jeden spisovatel napsal onehdy v Lidových novinách: „Zamořování češtiny anglismy je stále nehoráznější.“ - „Angličtina na nás útočí ze všech front,“ děsí se tamtéž jiný spisovatel: češtině prý v nadcházejících desetiletích „hrozí osud mrtvého jazyka“ a nám, kterým není mateřština lhostejná, nezbývá než „denně kultivovaným projevem bojovat o její přežití“; je to však zřejmě boj předem prohraný, neboť podle spisovatelova mínění můžeme takto stejně jen postavit „malý kamínek do cesty záplavové vlně“.
Záplava, zamoření: mluví se tu, jak vidno, v pojmech přírodní či ekologické katastrofy. Místo abychom rozvíjeli apokalyptickou rétoriku (což je zaměstnání až příliš snadné a hlavně laciné), zalistujme raději slovníkem cizích slov a sledujme zde frekvenci výrazů původu francouzského. Brzo zjistíme, že čeština je přejímkami z francouzštiny prosycena v mnohem větší míře, než si běžně uvědomujeme. Setkáváme se s nimi takřka na každém kroku, a zdá se, že nám to nijak nevadí.
Pravda, některé výrazy k nám přišly přes němčinu, to ale na jejich francouzském původu nic nemění. Nuže udělejme si takovou miniaturní, zlomkovitou přehlídku vžitých galicismů, abychom si názorněji připomněli, v jaké šíři se podílejí na naší současné slovní zásobě. Nebudu zde rozlišovat výrazy knižní a hovorové, odborné a slangové: chtěl bych ukázat, jak francouzština pronikla do všech stylových vrstev českého lexika.
Někdy se přejímka prozradí charakteristickým zakončením. Tak například: vizáž, koláž, masáž, pasáž, kamufláž, persifláž, tiráž, vernisáž, vitráž, ambaláž, sabotáž; nebo repertoár, rezervoár, pisoár, budoár, kuloár či angažmá, apartmá, aranžmá, etablismá; stejně tak šapitó, plató, tabló, nivó, byró nebo třeba renomé, resumé, klišé, komuniké, métier, foyer. Tvarově méně nápadné jsou přejímky jako kupon, bujon, krejon, rajon, šampion, žampion, draperie, drogerie, periferie, pruderie, bižuterie, tapiserie nebo sezona, fazona, branže, šarže, marže, gáže, manžeta, planžeta, fazeta, pinzeta, noblesa, finesa, žánr, odér, prestiž, reliéf.
U mnoha běžných slov si však jejich francouzský původ sotva uvědomíme: elán, aféra, adresa, kabinet, beton, šance, kariéra, šéf, šarlatán, kravata, krém, kontrola, reklama, detail, režim atd. atd.
Snad nebude příliš únavné, když se na věc ještě letmo podíváme z hlediska oborového či tematického:
Uvažme, co by si počali novináři bez výrazů jako anketa, fejeton nebo reportáž. Divadelníci by se octli v prekérní situaci, kdyby jim byly vzaty výrazy ansámbl, režisér, premiéra, repríza, derniéra, kabaret, varieté. Architekti a stavitelé by se těžko obešli bez takových slov jako parcela, parter, parapet, rampa, terasa, suterén, markýza, mansarda, konzola, pavilon nebo garsoniéra. Milovníci slovních hříček vděčí francouzštině za výrazy rébus, šaráda, kalambúr (calembour). Dámy nechť si uvědomí, oč by byla ochuzena jejich garderoba, kdybychom vyškrtli ze slovníku výrazy toaleta, róba, kostým, blůza, pelerína, nemluvě o delikátnějších kouscích jako kombiné či negližé. A kam by se poděl jejich šarm, kdyby nebylo takových věcí jako pudr či parfém (stačila by voňavka?) a kdyby si nemohly udělat manikúru? Ostatně samo slovo móda je původu francouzského, stejně jako manekýnka či dekolt.
Automobilisté byli by bez francouzštiny odsouzeni převážně jen k bezmocné gestikulaci. Převzali jsme odtud nejen samo pojmenování této ďábelské mašiny, „zlotvora výbušného“, ale i řadu dalších výrazů jako karoserie, kapota, šasi, volant nebo šofér či garáž. Stejného původu jsou rovněž slova kabriolet, limuzína, kupé, kamion, omnibus a autobus.
Nebýt francouzštiny, nemohli bychom si v bufetu dát pomfrity s majonézou, ba ani v kantýně bychom si nemohli koupit obloženou bagetu či briošku. A na banketu bychom se museli obejít bez šampaňského a kaviáru.
A přidejme ještě pel-mel několik výrazů vyloženě hovorových: galimatyáš, melanž, vabank, malér, plezír, debakl, suvenýr (spisovně: upomínkový předmět!), balanc, diškrece, avantýra.
Abychom úplně nezanedbali slovesa, připomeňme alespoň: aranžovat, montovat, plombovat, detašovat, protežovat, šikanovat.
Nu řekněte, kde bychom byli bez francouzštiny? Avšak nikdy jsem neslyšel, že by někdo žehral na to, že je čeština „zamořena“ galicismy.
Často jde o slova nenahraditelná, k nimž čeština nemá výstižný domácí protějšek. Ale i tam, kde domácí výraz máme, přinášejí s sebou francouzské přejímky zpravidla jistý zvláštní sémantický a/nebo stylistický odstín, a tím obohacují naše vyjadřovací možnosti. Když už tu padlo slovo „odstín“: je snad zbytečné, že máme k dispozici ještě výrazy valér, témbr, nuance? Uvažme jen, jaké stylistické možnosti se nám otvírají, když vedle „spropitného“ můžeme užít slova diškrece nebo tuzér; když místo „řidič“ můžeme říci šofér a místo „průvodčí“ konduktér; když vedle „vozovny“ máme také remízu či depo. A je-li něco „zajímavé“, nemusí to být ještě interesantní... Jenom je třeba umět si z toho nepřeberného lexikálního bohatství vybrat vhodný výraz, přiměřený účelu promluvy a dané komunikační situaci: v tom spočívá hlavní tajemství jazykové kultury.
* * *
Nemám po ruce žádnou statistiku, ale vsadil bych se, že obecně vžitých anglicismů je dnes v naší slovní zásobě stále ještě podstatně méně než přejímek francouzských. Jistě, poměr ten bude se zřejmě postupně měnit ve prospěch angličtiny. Bude to však nepochybně proces dlouhodobý a pojímat jej a priori jako „útok“ či „záplavu“ bylo by projevem kulturní malodušnosti. Ptejme se raději, co tím může čeština získat, respektive čím takto můžeme rozhojnit své vyjadřovací prostředky. Jak se s těmi prostředky bude nakládat - inu, to záleží jenom na nás. Čeština sama nikam „nekráčí“.
Bylo by velmi zajímavé, kdyby někdo načrtl historii přejímání anglických slov do češtiny v průběhu dvacátého století. Jisté je, že kulturní prestiž angličtiny u nás začíná prudce růst již v období meziválečném. Z nejstarší vrstvy přejímek si připomeňme třebas mítink, trénink, tramp(ing), smokink, pudink, dumping, interview, svetr, pulovr (pull-over), šampon či buldozer. Z tematického hlediska by si zvláštní pozornost zasloužily tři velké vlny anglicismů: od samého začátku století k nám proudí názvosloví sportovní, po válce pak přichází s jazzem mohutná vlna výrazů hudebních. Po druhé válce ovšem komunistická izolace příliv anglických slov na několik desetiletí zbrzdila (aniž jej dokázala zcela zastavit), a tak s jistým zpožděním k nám konečně pronikají výrazy z oboru výpočetní techniky a spotřební elektroniky: třetí vlna, která kulminovala až v letech devadesátých.
Nadužívání hovorových výrazů Někdy na sebe anglická přejímka upoutá pozornost veřejnosti, až když se začne podezřele často vyskytovat v řeči masových médií. Jako třeba lídr. A nějaký spisovatel se hned rozčilí nad „zamořováním“ češtiny: „Pokud někdo chce psát česky, měl by se snažit používat, pokud existují, výrazy české.“ - Už to dvojí pokud, mohli bychom uštěpačně říci, nedává spisovateli dobré stylistické vysvědčení, ale teď vážně: jak by to asi vypadalo, kdybychom tuto zásadu aplikovali na vžité přejímky francouzské? Máme-li pro nějakou věc pojmenování české, neznamená to přece, že cizí slovo musí být „zbytečné“.
Tak tedy leader: ve skutečnosti je to výpůjčka nemladá. Zdá se, že nejdříve pronikla do sportovního slangu, a to už před válkou. V obecnějším významu „vůdce“, „předák“, „vedoucí (osobnost)“ se to slovo začalo užívat až později. Stále si však uchovává zřetelný hovorový přídech (podobně jako spíkr). V tomto případě sice nemáme nouzi o domácí české výrazy, přesto se však anglická přejímka leckdy může hodit, a nejen stylisticky (nedávno jsem v Lidových novinách četl, že „Václav Havel poprvé podpořil velkou politickou stranu, byť jen jako lídra koalice“: který jednoslovný domácí výraz bychom tady mohli použít?). Tedy: jako v mnoha jiných případech, cizí slovo samo v zásadě rozšiřuje naše vyjadřovací možnosti; nemůže za to, že ho někteří novináři bezmyšlenkovitě nadužívají. Jinak řečeno: nekazí se nám čeština, kazí se jazykové chování žurnalistů.
To máte jako s francouzskou přejímkou šéf, která si rovněž podržuje neklamný hovorový přídech (viz důvěrné oslovení „pane šéf“ nebo „nic ve zlym, šéfe!“). Je to výraz pro běžnou řeč nepostradatelný, těžko bychom se bez něho obešli, ale když vidíme, jak se ho v současném tisku nadužívá, můžeme z toho být právem znechuceni. V kontextu se mnohdy lépe hodí výrazy předseda, přednosta, ředitel nebo vedoucí, ale novináři jako by se těchto „zavedených“ slov štítili, snad je považují za šosácká. V jejich řeči je to všechno samý šéf.
Nebo jiný výraz, v němž si dnes noviny přímo nezřízeně libují: už se téměř nerozlišuje „obchod“, „podnikání“, „branže“, „průmysl“ - všechno se to spláchne universálním slůvkem byznys.
Že se takovým nadužíváním hovorových výrazů devalvuje jejich vlastní stylistická hodnota, je ovšem nabíledni. To však není důvod k tomu, abychom si ta slova ošklivili. Ošklivit si můžeme leda ty, kdo s nimi tak necitlivě zacházejí.
V té dnešní posedlosti „nenuceností“, neformálností, někdy až chlapáctvím výrazu hraje zřejmě svou roli také jazyková móda, jejímiž vlajkonoši jsou ve veřejné řeči zejména žurnalisté. Jednou si o tom budeme muset ještě něco říci.
Statistiku nemám, ale... Vsadil bych se, že obecně vžitých anglicismů je dnes v naší slovní zásobě stále ještě podstatně méně než přejímek francouzských
PETR FIDELIUS, Autor je filolog
Vyšlo v rubrice Kavárna, MF DNES 4. července 2009.