POSLEDNÍ SLOVO (
Jan Rejžek)
Mezinárodní veletrh Svět knihy mě každý rok přitahuje jako lampa můru, magnetická hora námořníka Sindibáda nebo noční bar násosku. Třebaže se mi doma ze všech stran hlasitě vychechtávají obálky nepřečtených svazků, nedokážu se ovládnout a musím pílit na Výstaviště. V sobotu jsem tam zase dopadl, to vám tedy povím.
Přitáhl jsem odtud dvanáct novinek a nevím, do které se dát dřív. Do dvoudílného prvního íránského comicsu Persepolis Marjane Satrapiové, který vydal BB/art, nebo do emancipační zpovědi Španělky Lucíe Etxebarriové Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti z výtečné edice Transatlantika nakladatelství Garamond? Mám si vychutnat Třináct podivných příběhů neprávem zapomenutého Němce Hanse Hennyho Jahnna, kterého představuje firma Dauphin, či brilantní sebereflexi britského moderátora Jeremyho Paxmana Angličané (Academia)? Na 560 stránek Amisových Londýnských polí (Volvox Globator) abych si vzal rovnou dovolenou.
Velmi mě potěšilo, že akci navštívilo dokonce víc lidí, než teď chodí na Spartu. Plno bylo též, když četl krajně sympatický Petru Cimpoe?u, jehož vítězství se vskutku skvělým Simionem Výtažníkem v cenách Magnesia Litera tímto na oplátku signuji, když se mi do svého románu sám vlídně podepsal.
Svět knihy chvályhodně nezavírá oči ani nad zmetky. Nevábnou trofej Skřipec za nejhorší překlad roku dostal letos též Ivan Brož za zmršený převod Baldacciho thrilleru Hrátky o hodinu (Mladá fronta) s perličkami typu „nechal na mně své oči“ a „čichový pocit zápachu“. Nu ano, něco tady silně nevoní. Připomínám těm, kdož trpí normalizačním Alzheimerem, že Brož poněkud spejblovského vzezření byl vedle Jiřího Jambora jedním z největších ideologických exotů Zelenkovy televize. Při komentování zločinů NATO a prezidenta Reagana se vždycky tak rozčílil, že v řeči postupně zrychloval jako cyklista, kterému se za jízdy z kopce zablokovala brzda, a zřítil se pádem do nesrozumitelného drmolení.
O bezútěšném životě lidu v imperialismu neměl iluze. Ota Ulč cituje jeho nezapomenutelný postřeh z Tvorby v květnu 1982, že „v New Yorku spí na ulicích v létě v zimě třicet šest tisíc bezprizorných houslistů“. Taky napsal s Vlado Kavčiakem údernou protiválečnou televizní inscenaci Bar Nevada (1986). Dva roky po listopadu 1989 se zuřivý antiamerikanista otřepal, napřed vydal pod pseudonymem Petr Linda knihu o generálu Pattonovi (!) a pak již pod svým profláknutým jménem díla jako Masarykův vyzvědač, Velké postavy rodu Kinských, Husajn kontra Chomejní nebo Arabskoizraelské války 1948-73, které mu U Pinkasů pokřtil Arnošt Lustig s politologem Karlem Gottem. V příloze Haló novin Obrys-Kmen loni 24. března Zdeněk Hrabica soudruha Brože, který byl „v minulosti aktivním diplomatem, důstojníkem, historikem, komentátorem i v oblasti vojenství“ pochválil, že „neplýtvá kajícností v pofidérních prohlášeních o tom, že ulevuje svému svědomí ve snaze napravit podíl vlastní viny“ a ocenil, že Baldacciho kniha prý vychází „ve vynikajícím překladu“. A teď tumáš, Broži, Skřipec.
***
V řeči Brož postupně zrychloval jako cyklista, kterému se za jízdy z kopce zablokovala brzda, a zřítil se pádem do nesrozumitelného drmolení
JAN REJŽEK Vyšlo po letošním veletrhu Svět knihy v Lidových novinách dne 10. května 2007. Článek citován z portálu
www.lidovky.cz.