18.6 2015
Možná že nejen překladatele z italštiny zaujme úvaha o právním jazyce. Přinášíme ukázku z publikace „La manomissione delle parole“, Milano, Rizzoli, 2010. Cianrico Carofiglio je soudce a autor úspěšných detektivních románů.
Slova právníků nezůstávají u popisu fakt a chování, oproti jiným slovům na tyto skutečnosti přímo působí. Právnický jazyk má velký tvůrčí náboj, neboť vytváří pravidla, správní úkony, smlouvy a rozsudky: prostě přímo zasahuje do života lidí a mění jej.
Jako každý sektoriální jazyk má i právnický jazyk vlastní terminologii a technické výrazy, jejichž existence a používání jsou do jisté míry nezbytné. Existují totiž kategorie a pojmy, které nemohou být vyjádřeny a sdíleny pomocí obecného jazyka. Určitá míra složitosti (a tedy obtížnější srozumitelnosti pro osoby nepůsobící v oboru) je v právnickém diskurzu zákonodárce, správce, advokáta nebo soudce, nevyhnutelná.
Ve skutečnosti je ale jazyk právníků spíše jazykem kněžským než technickým (a bylo tomu tak vždy, až na chvályhodné a vzácné výjimky), neboť se vyznačuje zbytečnou nejasností, popíráním jazyka a jeho komunikativní funkce a především nenápadnou, iniciační a autoritářskou formou výkonu moci.
Ve starém římském právu - tak jako i v jiných právních systémech minulosti- se sféra práva a náboženství překrývaly: velekněz byl zároveň knězem i soudcem. Vyjadřoval se ve formulích, posvátným a obskurním jazykem. S podobným fenoménem se setkáváme ještě dnes.
Příkladem takové zbytečné nesrozumitelnosti je následující rozsudek Spojených komor Kasačního soudu:
Vycházejíce tudíž ze specifického úhlu pohledu, který je pro právníka určující, Spojené komory sdílejí podložené úvahy generálního prokurátora domnívajíce se, s ohledem na případný komplexní nebo alternativní vývoj případu, že je výhradním úkolem práva a právního vědomí stanovit, zda předpokládaný nomologický vztah, jenž stojí u základu svobodného úsudku soudce, byť sám o sobě nepostačující k vysvětlujícímu ověření fenoménu, je skutečně pregnantní a má být považován za racionálně důvěryhodný do té míry, že poskytuje onu „procesní jistotu“, která na konci průkazního řízení může ospravedlnit logický závěr ve smyslu, že opominutým jednáním došlo k poškození, nebo by k němu stejně došlo, ale (pokud ano) ve výrazně pozdější době a s menším škodlivým dopadem.
V této větě o 109 slovech bez jediné tečky je vyjádřena jedna prostá myšlenka: je třeba ověřit, zda obžalovaný tím, že nejednal, jak měl (k trestnému činu dochází jednak jednáním, jednak tím, že se nejedná, jak by se jednat mělo), danou událost zavinil.
V uvedené pasáži je mnoho rysů, které jsou pro psaný (a mluvený) projev profesionálních právníků typické. Kromě přemíry adjektivizace (v italštině, pozn. překl.) a všeobecné jazykové redundance se zde nadměrně vyskytují pseudotechnické termíny a zbytečně strojené a zastaralé literární lexikum. Pseudotechnické výrazy jsou zdánlivě specializovaná slova nebo úsloví, která v podstatě nejsou k vyjádření myšlenky potřebná. Používají se z lenosti, z konformizmu a proto, aby se textu dodalo zdání formálnosti, ne-li přímo posvátnosti.
Na rozdíl od pseudotechnických termínů jsou technické termíny nezbytné k označení pojmu nebo kategorie, které se vyskytují pouze v tomto oboru vědění: v našem případě ve světě práva. „Komanditní společnost“ je technický výraz; „důkazový prostředek“ je technický výraz: „rozsudek v nepřítomnosti “ je technický výraz. Když právník nebo soudce používá některý z těchto výrazů, činí tak proto, že jen s jejich pomocí může označit daný typ společnosti nebo specifického procesního nástroje. Kdežto když v rozsudku nebo v nařízení soudce řekne, že se přistoupilo k examinaci svědka, používá pseudotechnického slova. Stejný koncept může (a měl by) vyjádřit jednoduše řka, že svědka vyslechl.
Pseudotechnické výrazy zmrazují a zatěžují srozumitelnost, omezují (aniž by to bylo technicky nutné) komunikaci jenom na specialisty. Právnický žargon je prošpikován stereotypy, archaismy, nadbytečnými opisy a strnulými frázemi, je pro něj typické hromadění vedlejších vět
(a někdy zcela svévolná interpretace gramatiky a syntaxe), úmyslné setrvávání v odborných mantinelech: je to jazyk iniciační. A je výsledkem, formou a nástrojem autoritativního výkonu moci.
V páté kapitole pojednání O zločinech a trestech („Nejasnost zákonů“) Cesare Beccaria vysvětluje vazbu mezi jazykovou obskurností a výkonem moci. Především nejasnost zákonů je špatná věc: „je to velmi špatné především tehdy, jsou-li zákony sepsány jazykem lidu cizím, jenž ho uvrhuje do závislosti na nemnohých.“
Využívání žargonu při výkonu moci pramení v jisté jedovaté formě lenosti: jak poznamenal Salvatore Satta, „takové směšné konstrukce“ jsou ve skutečnosti „ plodem pýchy a neochoty používat mozek, neboť je nekonečně snadnější vymýšlet neskutečné věci nežli pochopit skutečnost.“
Kromě lenosti lze vysvětlit nadměrné užívání žargonu také konformizmem a často i marnivostí. Šroubované a krkolomné věty jako ty, které jsme výše uvedli, jsou barokním cvičením lingvistické akrobacie, zbytečnými důkazy virtuozity: jsou jedním z mnoha výrazů „neolalismu“, který Antonio Gramsci vyčítal italským intelektuálům.
Samolibost je možná nevyhnutelným rysem jakéhokoli psaní: ale k dosažení dobrého psaní - ať básně či rozsudku, povídky nebo zprávy - je třeba potlačit narcisismus a mít schopnost (a odvahu) odstranit vše, co není nezbytné. Je třeba neúprosně kontrolovat ustálené a nejasné formulace, iniciační lexikum, šroubované a pseudoliterární konstrukce, aniž bychom se však snažili o iluzorní a nemožné zjednodušení všeho za každou cenu.
V italském právu jsou rozsudky uváděny formulací „Jménem italského lidu“ : jsou pronášeny a psány jménem toho lidu, jemuž je předem fakticky zabráněno, aby jim porozuměl. „Před zákonem“ se „italský lid“ ocitá ve stejné situaci jako venkovan ve slavné povídce Franze Kafky:
„Protože brána k zákonu je jako vždy otevřena a dveřník ustoupí stranou, shýbne se ten muž, aby se podíval bránou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: 'Jestli tě to tak láká, zkus tam vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj si. Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. Sál za sálem však stojí dveřníci, jeden mocnější než druhý. Už na třetího z nich se ani já nemohu podívat.' Takových nesnází se muž z venkova nenadál; zákon má být přece přístupný každému a vždy, myslí si.“
Kvůli náchylnosti k častým degeneracím se právnický jazyk stává nejenom nabubřelou formou výkonu moci: jelikož je to jazyk iniciační, vytváří autoritářskou přehradu mezi lidmi- kteří jsou jeho ideálními adresáty- a korporací, která ho vytváří a používá. Nejasnost jazyka je hluboce nedemokratická. A je to opravdová patologie, plodící „nejasné zákony“.
Ve slavné pasáži z roku 1965 si Italo Calvino představoval zápis výslechu týkajícího se krádeže několika demižonů vína a poznamenával:
„Denodenně, tak asi již sto let v téměř automatickém procesu si stovky tisíců našich občanů mentálně překládají elektronickou rychlostí italský jazyk do neexistujícího antijazyka. Advokáti a funkcionáři, ministerské kabinety a správní rady, redakce novin a televizí píší, hovoří a myslí v antijazyce. Jeho hlavním rysem je cosi, co bych nazval „sémantickým děsem“ , to jest úprk před jakýmkoli slovem, které má samo o sobě smysl, jako by např. slova „demižon, „kamna“, „uhlí“ byla neslušná, jako by „jít“, „najít“, „vědět“, označovalo ničemné činnosti. V antijazyce jsou významy soustavně oddalovány, odsunovány do pozadí ve prospěch slov, která sama o sobě nic neznamenají nebo označují cosi velmi vágního a prchavého (...). Kdo hovoří antijazykem, má vždy strach projevit blízkost a zájem o věci, o nichž hovoří, myslí si, že musí podsouvat: „ já o těchto věcech mluvím jen náhodou, moje funkce zdaleka převyšuje to, co říkám a dělám, moje funkce stojí nad tím vším, nade mnou samým“. Psychologická motivace používání antijazyka tkví v nedostatku pravého vztahu k životu, neboli v nenávisti k sobě samým. Kdežto jazyk žije pouze ze vztahu k životu, jenž se stává komunikací, z existenciální naplněnosti, která se stává výrazem. Tam, kde vítězí antijazyk - italština toho, kdo neumí říci „udělal jsem“, ale musí říci „zrealizoval jsem“ – dochází k vraždě jazyka“.
„Sémantický děs“, úprk před konkrétností slov a významů vede Calvinova strážmistra k tomu, že zapisuje „množství vinařských produktů“ místo „všechny demižony vína“; že nahrazuje elementární prostotu vyslýchaného („jeden jsem si vzal, že si ho vypiju k večeři“) abstraktními a krkolomnými opisy („uskutečnil odejmutí jednoho z uvedených produktů v úmyslu ho zkonzumovat během večerního stravování“).
A toto je rys, který jazyk spravedlnosti sdílí s jazykem politiky:„nástroj“, jak dále psal Calvino v polovině šedesátých let, „užitečný spíš k tomu neříci, než říci“, což vyplývá z terminologie, která se tváří specializovaně, ale nedokáže být jednoznačná, a z křivolaké a rozvětvené syntaxe“:
„Je to jazyk, který před slovesy, označujícími přesnou, přímou a konkrétní akci, upřednostňuje soustavně ta slovesa, která jen propojují rovněž abstraktní substantiva, jejichž význam lze odvodit pouze z konstrukce celé věty. Je to jazyk, kde je možné sestavovat předlouhá souvětí bez jediného konkrétního substantiva nebo dějového slovesa.“
Tento jev vede k postupnému odštěpení slov od skutečnosti: je to dramatické odštěpení jak v politice, tak v právu, jež by se mělo zakládat na jazyce prosyceném skutečností a plném fakt. Na jazyce, který by nebyl jen „zvukovými obrazy“, ale který by „postihl skutečnost tak, aby neunikla“.
„Nešvarů sto let trvající byrokratizace italštiny stále přibývá (...). Jazyk se neustále obohacuje termíny ze specializovaných studií (to je proces, který v italštině probíhá již dlouho), ale místo aby vstřebával lexikální přesnost , přijímá pouze jejich zvukovou podobu, nejde o uspokojení z toho, že postihneme skutečnost tak, že nám již neunikne, jde opět jen o systém narážek, není to zásadní demokratizace technického vztahu k věcem, ale další posílení Úřadu“.
Oproti tomu Calvino hájí používání slov označujích věci přesně: „Mým jazykovým ideálem je italština, která by byla co nejvíce konkrétní a co možná přesná. Nepřítel, kterého je třeba zničit, je sklon Italů používat abstraktní a obecné výrazivo“.
Je to výzva k používání slov, která Georges Simenon definoval jako „mots-matière“: slov, která mají pro všechny stejný význam.
„V zásadě se snažím vytvářet jednoduché věty za pomoci jednoduchých, co nejryzejších slov. Slov jako vítr, chladný, teplý. Ne slov abstraktních, ale konkrétních. Při psaní používám slov-surovin. Slovo-surovina odpovídá základní barvě. Jsou to slova, která mají pro všechny stejný význam. Použiji-li abstraktní slovo, nenajdou se tři lidé, kteří by mu přisoudili stejný význam.“
To platí především pro texty „o silné pragmatické polarizaci“ : pro texty, které jsou určeny ke komunikaci, pro texty „služební“ - od zákonů po návody k elektrospotřebičům a příbalovým letákům - které obsahují nejen údaje a informace, ale i poznatky užitečné adresátovi.
Avšak v kategorii právníků zřejmě převládá předpoklad, že k uznání vznešenosti vlastního povolání je třeba používat jazyk odlišný od jazyka běžného.
A přitom - a to není náhoda - čl.12 Obecných ustanovení stanoví, že při uplatňování zákona má vykladač odkazovat na „vlastní význam slov podle jejich vzájemných vztahů“. Tento odkaz na přesnost významů byl měl být pro právníka obecným vodítkem, kterým by se měl řídit jak při výkladu, tak při vlastním psaní.
Zápisy jsou možná fenoménem, kde se umělé odštěpení mezi obecným jazykem a jazykem zasvěcenců projevuje nejvíc: a nejen proto, jak píše Bice Mortara Gravelli, že každá forma nového použití slova „mění jeho status“. „Změna prostředku“, kristalizace ústního projevu do písemného, „mění jeho povahu, i když dodržuje formální vztahy uvnitř diskurzu“: těžko se tedy vyhnout tomu, aby při přepisu ústního projevu do psaného „ zásadní změny neovlivnily textovou strukturu“.
Při sepisování tzv. shrnutí – ve všech případech, kdy se zápis neprovádí celý ze stenografického záznamu nebo zvukové nahrávky- se shrnutí výpovědi nevyhneme. Nicméně rozdíl mezi shrnutím a zkreslením tkví ve snaze o co největší věrnost ústnímu projevu, rysům mluvčího a jeho jazyku.
Když se člověk probírá trestními spisy, narazí často na souhrnné zápisy tohoto typu:
„V 17.30 jsem mířil k obchodní provozovně zvané Sportovní bistro, abych se zde setkal s několika přáteli. Mým úmyslem bylo zkonzumovat zde kávu, když tu jsem zaslechl tři nebo čtyři výstřely z palné zbraně v rychlém sledu, pocházející z holičského salónu umístěného v těsné blízkosti výše uvedeného bistra.“
Nebo: „Beru na vědomí, že mne Vaše blahorodí opět upozorňuje, že mám vypovídat pravdu. Beru na vědomí, že v mých předcházejících výpovědích se nacházejí vážné rysy jak logické tak věcné rozporuplnosti. Žádám o udělení krátké lhůty, abych si mohl uspořádat své vzpomnínky“.
Není to pouze otázka stylu. Riziko, které v sobě nese používání byrokratického jazyka v zápisech tkví v tom, že při manipulaci formy a jazyka dojde k nechtěné manipulaci myšlenkami a obsahy. Přitom v Itálii nechybí právnické texty napsané střídmě, přesně a elegantně. Jedním z nich - a tím nejdůležitějším - je naše Ústava.
Jazyková a dokonce literární výjimečnost Ústavy byla široce doložena na základě objektivních měřítek.
Aby byl text dobře čitelný, musí být napsán vyváženým, přímým a lineárním jazykem (jenž vychází se základního slovníku) a ve větách, které nemají více jak 25 slov. To jsou dva rysy - používání základního lexika a krátkých vět- které činí text sdělným pro adresáty: v případě Ústavy to jsou občané.
Italská Ústava je krátký text: jak poznamenal Tullio De Mauro, skládá ze z 9369 slov a z asi třiceti stran. Člení se do vět v průměru o dvaceti slovech. Dvanáct článků začíná slovy „Republika“; devět slovy „Všichni“, dvě slovem „Nikdo“. Je napsána s použitím 1357 hesel, z nichž 1002 patří do základní italské slovní zásoby (zbylých 355 hesel, která nepatří do základní slovní zásoby, představují 26% lexika Ústavy, ale jsou používána v mnohem menší míře ve srovnání se základní slovní zásobou: pokud vezmeme v potaz zásadní údaj frekvence výskytu, slova nepocházející ze základu slovní zásoby odpovídají 7, 87% textu Ústavy). Toto jádro 1002 základních slov představuje 92,13% textu. Jednotlivé články Ústavy se člení většinou do tří odstavců. Pro pro svoji syntetičnost, jasnost, sevřenost, pružnost a důslednost je to text příkladný.
Mnohé pokusy o změnu ústavy byly škodlivé nebo prostě neužitečné, a to již od prvního a základního rysu: od používání jazyka a slov. Jeden příklad za všechny: ústavní reforma, odhlasovaná pravostředovou většinou v roce 2005, naštěstí však nepřijatá referendem z r. 2006, se týkala 55 čánků Listiny, mezi nimiž byl i článek 70. Tento článek prostě říká: „Legislativní funkci vykonávají společně obě komory“. Text navrhující změnu nahrazoval jeden řádek 113 řádky a místo 9 slov jich obsahoval 717.
Chaotičnost, nejasnost a stylistická neohrabanost zákonů souvisí s kulturní omezeností a ideologickou zabedněností, jakož i s pokusem zakrýt jak jedno, tak druhé.
Naopak průzračnost a věcnost souvisejí se sdílenými a kolektivně přijímanými hodnotami. Dodnes platná Ústava vznikla díky historickému a ideovému úsilí, z propojení politických a kulturních vizí, ze setkání sil, které se sice od sebe liší, ale jsou si vědomy rizika, které obnáší nedostatek shody na základních hodnotách.
Špatná redakce zákonů (a vesměs právnických textů) závisí samozřejmě také na kulturním bohatství- nebo chudobě- toho, kdo je píše. A tak se vynořuje klíčová a nevyhnutelná otázka, a to je nejen technické vzdělání právníků.
Salvatore Satta napsal v roce 1970:
„Čím více se nachyluje oblouk mého života, tím silněji pociťuji, že k výchově dobrého právníka je zapotřebí dvou věcí, jež jsou většinou nedostižitelné ve správné míře v tak krátkém čase, který je k dispozici: kultura a zkušenost. Bez jedné či druhé lze být profesorem, ale ne právníkem. Když například člověk nečetl Danta, nemůže se nazývat právníkem. Tím si znepřátelím mnoho kolegů, ale tak to je. Kdyby se mne nějaký student zeptal, co má dělat, aby se z něho stal právník, řekl bych mu, aby si přečetl dopis, který Gargantua napsal synovi Pantagruelovi, když se vydal na studia do Paříže: podle mne je v tomto dopise veškerá podstata toho, co se nazývá dokonalým slovem humanismus. Právník je (nebo by byl!) pravým humanistou naší doby, mnohem víc nežli filosof nebo literát.“
Právě humanismus – v širším pojetí- kterého se Satta dovolával pro právníky, by měl charakterizovat vykonávání veřejné moci. Soudce a veřejný funkcionář by měli být chápáni občany jako kvalifikovaní specialisté, kteří vykonávají službu, a ne jako nepřátelé, kteří se uchylují k iniciačním žargonům, aby mohli uplatňovat arogantní a sebestřednou moc.
To je pojetí právního řádu a veřejné správy - především anglosaského původu - které chce být k občanovi otevřené, aby je bral za vlastní a nepociťoval jako cizorodou věc.
Spojené Státy si vytvořily první příručku pro sepisování dokumentů a úkonů v roce 1894 a dnes je tento text již vydán po třicáté. V Itálii pokusy o zjednodušení správního jazyka sahají do devadesátých let minulého století, první (1933) dluží svou existenci ministrovi pro Veřejné funkce Sabinovi Cassese a ve výsledku dal vzniknout Kodexu stylu psaných sdělení pro veřejnou správu.
V roce 1977 pracovní skupina koordinovaná Alfredem Fiorittem sepsala Stylistickou příručku, jejímž cílem bylo zjednodušit jazyk veřejné správy. V rorce 2008 Michele Cortelazzo, profesor italštiny z padovské univerzity, zapojil skupinu studentů do přepisu Instrukcí pro volební místnosti: výtečným výsledkem této práce je útlá brožurka sepsaná průzračným a jasným stylem pro všechny.
V Itálii nicméně zatím neexistuje opravdová příručka pro právnický styl.
V Spojených Státech byla po příkladu malé, ale zásadní publikace nepřetržitě reeditované již od třicátých let – The Elements of Style, vydána v roce 1991 příručka The Elements of Legal Style: příručka, která stanoví základní pravidla úzu, od interpunkce až k lexiku, od gramatiky k syntaxi, od actio k elocutio, a to účinně a srozumitelně. Při práci se slovy není nic nepodstatné: „lidský život může záviset na jedné čárce“, to je věta, kterou se otevírá kapitola o interpunkci.
V předmluvě čteme: „My právníci vlastníme pouze slova. Nemůžeme předepisovat léky našim nemocným. Při psaní dopisu, při sepisování smlouvy, při jednání, jsou slova naším jediným pracovním nástrojem. V psaní i v řeči je naším jediným cílem jasnost.“
Přeložila Helena Giordanová