18.6 2015
Situace,v nichž je přibrán tlumočník, se vyskytují jak v oblasti civilního práva (dopravní a jiné nehody, občanskoprávní spory, nejčastěji v otázkách plateb) tak v oblasti práva trestního (krádeže, vloupání, podvody, převaděčství aj). Moje další úvahy vycházejí z praxe soudního tlumočníka v České republice a v Rakousku a soustřeďují se především na situace při výslechu a vyšetřování trestných činů.
1. Přibrání tlumočníka
Pokud se ukáže, že vyšetřovaná osoba se neumí sama dorozumět, je k případu přibrán tlumočník.
Ten je zpočátku zběžně seznámen s případem. Tlumočení probíhá konsekutivně, tj. po úsecích a s výjimkou podrobnějších údajů, např. časových, číselných ap. si tlumočník většinou nepotřebuje dělat poznámky. Někdy se v průběhu šetření ukáže, že dotazovaný částečně ovládá druhý jazyk, i potom je však většinou nutné tlumočit, aby nedošlo k nedorozumění.
1.1. Místo a doba nasazení tlumočnika je stejně různá jako spektrum problémů, které jsou řešeny.
Jednání probíhá nejčastěji v pracovní dny během dne, ale s ohledem na typ případu musí tlumočník počítat s tím, že je ho někdy zapotřebí i večer nebo v noci. V běžných situacích probíhají výslechy a jednání většinou u policie, u soudu nebo v příslušných místnostech nápravných zařízení.
Soudní tlumočník, který tuto činnost pravidelně vykonává, se však někdy octne v prostorách a situacích, které nejsou zcela obvyklé: na dálnici uprostřed provozu, ve vězeňské cele na Štědrý den, na lyžařské sjezdovce, na uzavřeném oddělení psychiatrie nebo v bordelu.
2. „Zasedací pořádek“
Tlumočník musí zaujmout takové místo, aby ostatní dobře viděl a slyšel. U soudu je jeho místo po levé ruce soudce, takže může bez problémů sledovat jak vyslýchaného, tak všechny další účastníky. U policejních výslechů bývá situace složitější. V ČR jsou někdy pro výslechy vyhrazeny těsné kóje s místem pouze pro dvě osoby. Vyšetřující policista nejčastěji sám píše protokol a mnohdy sedí za jakousi přepážkou. Pro tlumočníka je výhodné vidět současně obě strany, aniž by musel otáčet hlavou. Pokud by měl sedět níže než vyšetřovatel nebo vyšetřovaný, je lépe si stoupnout. Při výslechu osob s podezřením na nakažlivou nemoc (např. TBC), bývá vyšetřovaný oddělen skleněnou stěnou a tlumočník sedí vedle vyšetřovatele.
3. Interperzonální percepce
3.1. Čírtková (1998) mluví o tzv. interpersonální percepci, tj. vnímání člověka člověkem při výslechu. Zatímco při jednání vedeném v jediném jazyce probíhá interperzonální precepce přímo, vstupuje tlumočníkem do děje ještě další osoba, která může způsobit zkreslení a nepřesnosti. Už z tohoto důvodu si tlumočník musí uvědomovat, že jeho úkolem je pouze zprostředkování komplexní jazykové informace a že nemá a nemůže být ani poradcem a důvěrníkem vyšetřovaného, ani spoluvyšetřovatelem (Gruber, 2007), ani nemá právo se vyjadřovat k právní stránce věci. K tomu je nutná značná dávka sebepoznání, sebekontroly a uvědomování si vlastního působení na lidi. Ideální by bylo, kdyby si jednající strany byly přítomnosti tlumočníka vědomy co nejméně, tj. kdyby byl vnímán podobně jako titulky v kině. Kontakt mezi vyslýchajícím a vyslýchaným by neměl jít oklikou („Zeptejte se ho, kde....“) ale pokud možno přímo („Co jste dělal....“, „Kde jste byl... ?“).
Tlumočník musí výpověď předávat tak, jak byla formulována, tj. v 1. osobě:
„Přijel jsem v 5 hodin“ a nikoliv „Říká, že přijel v pět hodin“.
3.2. Vzhledem k tomu, že tlumočník neovládá techniku vedení výslechu /soudního jednání, má si vždy dobře rozmyslet svou eventuální reakci přesahující rámec jeho kompetence. Týká se to např. upozorňování typu „to už říkal“, neboť některé otázky jsou kladeny úmyslně vícekrát, aby bylo možno porovnat odpovědi. Stejně tak mohou být různá „opomenutí“ nebo odbočení úmyslnou součástí taktiky vyslýchajícího.
3.3. Samostatnou kapitolou je překládání „prozrazujících výroků“, z nichž některé patří do oblasti forenzní textové lingvistiky. Na otázku, jestli seznam ukradených předmětů je správný a úplný, odpovídá např. zadržený dvakrát „jen to, co mám v autě“, „jen to, co jste našli v autě“, a neúmyslně tak naznačuje, že část lupu možná někde uschoval. V odpovědi na otázku, zda prošel domem a podíval se, jestli je někde otevřeno, dává další neúmyslnou informaci „vždycky jsem to napřed prošel“.
Takové výpovědi, obsahující pragmalingvistické jevy, musí tlumočník přeložit naprosto přesně a tolikrát, kolikrát byly řečeny, má-li vyslýchající dostat správné informace.
Při výsleších některých pachatelů vyšetřující vyšetřovanému náhle tyká. Tento postup samozřejmě ztrácí razanci, prochází-li přes tlumočníka, ten je však přesto povinen předat sdělení v nezkreslené podobě.
3.4. Některé materiály k případu je nutno vyhotovit písemně. Pro policii a soud se překládané dokumenty (s výjimkou protokolu) ověřují tlumočnickou doložkou. Pokud texty obsahují chyby např. v psaní názvů a jmen v cizím jazyce, je vhodné je opravit s příslušnou poznámkou. Dopisy z vězení někdy obsahují zajímavé neúmyslně poskytované informace, které přesahují rámec pouhého překladu a jejichž interpretace by rovněž patřila do oblasti jazykové analýzy a forenzní lingvistiky.
Záznamy protokolů jsou psány jazykem, který se od jazyka výslechu liší, protože zachycuje pouze podstatné skutečnosti a vynechává emocionální a pragmalingvistické znaky. Před podepsáním protokolu v cizím jazyce je tento tlumočníkem vyslýchanému přečten a přesně přeložen. Ačkoliv má vyslýchaný právo požadovat provedení oprav a žádný vyšetřovatel ani tlumočník by neriskoval sdělovat něco jiného než je uvedeno, nedůvěřuje vyslýchaný někdy tomu, že dostal úplné a správné znění a v tom, že protokol je psán v jazyce, který je pro něj cizí, spatřuje určitý druh komplotu proti sobě.
4. Typy pachatelů a práce tlumočníka
Různé typy pachatelů se chovají při výslechu různě, což ovlivňuje i práci tlumočníka.
4.1. Suverénní typy, pro které situace u výslechu nebo u soudu nejsou nové, vyjadřují svůj postoj i nonverbálním chováním: často sedí opřeni dozadu, nohy široce rozkročené, se zakloněnou hlavou, paže někdy zkříženy před tělem, jejich odpovědi bývají stručné a obsahují i slova z vězeňského slangu (dostal jsem raketu). Nezřídka neskrývají své nepřátelství a nedůvěru vůči vyšetřovateli a potažmo také vůči tlumočníkovi, což se někdy projevuje až agresivním chováním. Skutečnost, že to lze často přiřadit určité fyziognomii, patrně není zcela prokázána a na této úrovni patří pouze do oblasti jevů, které tlumočník vypozoroval.
Naprostá většina vyšetřovatelů a soudců je na tento typ pachatelů zvyklá a už samotná převaha daná situací umožňuje na provokace nereagovat nebo je usměrnit. Kromě toho dotyčného prozrazuje i řeč těla a změny jeho poloh. Tlumočník by ovšem měl v klidu přeložit i výroky na adresu vyšetřovatele jako např. „tak mluv, vole“, protože mají značnou vypovídací hodnotu.
4.2. Velmi často se vyslýchaný chová nejistě, čemuž odpovídá i jeho řečový projev. Někdy mluví hodně, nikoliv však k věci, často ujišťuje, že je nevinný, že jde o nedorozumění nebo že jednal v nouzi. Jde-li o usvědčeného pachatele, opakuje většinou v pravidelných intervalech otázku „Kolik za to můžu dostat?“ V takových případech musí rozhodnout vyšetřovatel, zda a jak výpověď usměrní nebo zda nechá dotyčného mluvit. Není však vhodné, aby tlumočník předával dál pouze to, co sám z výpovědi vybere.
4.3. Mentálně nedostačivý typ (Čírtková, 1998) se vyznačuje sníženou inteligencí, což má vliv i na průběh vyšetřování a tlumočení. Tento typ pachatele často nechápe, na co se vyšetřovatel ptá a již ověření osobních údajů potřebuje vysvětlení (som ženatý, mám ženu, ale nemali sme svadbu). V takových případech musí tlumočník vyšetřovatele upozornit na nutnost opakovaného dotazu. Vyšetřovaný např. odpovídá v dotazníku kladně na otázku, zda někdy žil v oblasti, kde byla válka (Slovensko), protože ho někdo chtěl zbít.
5. Emocionalita ve vyšetřování
Výslech a vyšetřování i okolnosti případu jsou pro většinu zúčastněných, tj.někdy i pro
vyšetřovatele a pro tlumočníka stresující.
Tlumočník by měl striktně dodržovat pravidlo, že komunikuje s vyšetřovanou osobou pouze v tom rozsahu, který překládá vyšetřovateli, že zůstává naprosto neutrální a zdrží se citových výlevů. I když některé situace jsou lidsky a emocionálně vypjaté, neměl by tlumočník stejně jako vyšetřovatel (soudce, státní zástupce, obhájce) povolit uzdu svým citům, jako tomu bylo např. v případu vražd, při jehož projednávání se tlumočnice v soudní síni rozplakala.
Vyslýchaní apelují na city vyšetřovatelů tím, že se musejí starat o děti nebo o staré lidi a často chtějí podobným tvrzením získat tlumočníka na svou stranu.
6. Zeměvědné a interkulturní skutečnosti
Závěrem je nutno připomenout ještě úlohu tlumočníka z hlediska zprostředkování zeměvědných a interkulturních informací. Tlumočník by měl např. vědět, kdy jsou v příslušných zemích volné dny a svátky, kolik je aktuální kurs koruny k euru, měl by mít přibližnou představu o zeměpisné poloze uváděných míst, o délce a typu povinné školní docházky ap., aby mohl tyto informace poskytnout vyšetřovateli, bude-li je potřebovat. Cizojazyčná jména a názvy je vhodné vyšetřovateli napsat. Má-li vyslýchaný nějaký markatní jazykový znak, je vhodné na něj vyšetřovatele upozornit (např. dialekt, znaky krajové příslušnosti, vady výslovnosti).
7. Závěr
Při své činnosti nachází tlumočník styčné body s dalšími disciplínami (nonverbální chování, psychologie komunikace, interkulturní komunikace, forenzní lingvistika), které mohou rozvíjet jeho vnímání, schopnost pozorování a interpretace. Při vyšetřování a soudních jednáních je však primárním úkolem tlumočníka zprostředkovat nezkreslenou a úplnou jazykovou informaci a zajistit plynulost komunikace mezi jejími účastníky. Zachovat tvář hráče pokeru přitom mnohdy není na škodu.
Literatura:
Aignerová, A.: Co je forenzní ligvistika? čas. Kriminalistika, 2001/1, str. 18 - 22
Čírtková, L.: Kriminální psychologie. Praha , Eurounion 1998
Füllgrabe, U.: Kriminalpsychologie. Frankfurt am Main, Wötzel 1997
Gruber, O.: Der Dolmetscher als Kulturvermittler bei polizeilicher Einvernahmen. In:
Ablonczy-Mihálika, L./ Glaser, E./ _ Tompos,A: (Ed.): Isssues of culture and
Communication. Györ-Linz , Johannes Kepler Universität 2007, str. 91 - 97
Musil, J./Konrád, Z./Suchánek, J.: Kriminalistika. Praha , C.H. Beck 2001
Tomášek,. M.: Překlad v právní praxi. Praha, Linde 2003
Článek byl s laskavým svolením redakce převzat z časopisu Policista číslo 3/2009.
redakce@mvcr.cz