18.6 2015
V době, kdy u nás každý desátý student propadá z češtiny a leckterý novinář má problémy s používáním přechodníků a neumí skloňovat podstatné jméno rukojmí ani vztažné zájmeno jenž, se pracovníci Ústavu pro jazyk český (ÚJČ) snaží do českého jazyka vnášet další chaos.
Čeština je starý literární jazyk, jehož četné písemné památky vznikly ve 14. a 15. století a nejstarší dochovaná literární práce, čtyřveršová duchovní píseň, pochází dokonce z druhé poloviny století třináctého. Tím se čeština řadí mezi staré evropské kulturní jazyky, třebaže o její nynější kodifikaci (pro nepřízeň osudu) se z valné části postarali až obrozenečtí filologové. Uvážíme-li, že mnohé evropské jazyky, mezi nimi např. angličtina, polština, italština, francouzština i leckteré další, svůj historický pravopis ani mluvnici nijak nemění, a pokud ano, pak jako němčina v roce 2005 spíš návratem k etymologicky motivovanému, tedy historickému pravopisu, čeština se normativně někdy chová tak, jako by existovala teprve sto let a musela se pravopisně i mluvnicky neustále tříbit. Kolik jen generace narozená před válkou pamatuje pravopisných reforem, týkajících se třeba délky samohlásek a psaní velkých písmen! Celá desetiletí jsme psali slova cizího původu milion, balkon, citron, maraton, pak nastala éra miliónů, balkónů a citrónů, ale ta v 90. letech opět skončila. A právě tak je tomu s psaním velkých písmen, jejichž normativní pravidla se mění málem jako počasí.
Úpravy, které v posledních letech zavádí Ústav pro jazyk český, však bohužel zasahují také do českého tvarosloví. Jedním z nejhrůznějších příkladů takového znásilňování spisovné češtiny je kodifikace tvarů 3. os. pl. sloves 4. třídy (typu sází) s koncovkou -í (místo –ejí/-ějí), ačkoli si celé generace žáků správnou koncovku odvozovaly od tvaru rozkazovacího způsobu. Dnes se to v denním tisku hemží výrazy jako oni tomu nerozumí, na Šumavě kácí stromy, Češi utrácí méně, továrny vyrábí, děti neumí mluvit atd. Podobně je tomu i se stupňováním příslovce široce, kde spisovná norma vedle původních tvarů šíř, šíře dnes připouští také šířeji, na druhé straně však zůstávají pouze tvary výš/výše, blíž/blíže, níž/níže – kde je zde důslednost? Budeme snad za pár let psát rovněž snázeji a lépěji? Spisovná norma tak neustále ustupuje nevzdělancům, vychází vstříc psavcům, kteří se na prvním stupni základní školy nebyli schopni naučit ani pár jednoduchých pravidel. Kde však bude mít tato vstřícnost meze? Zrušíme snad časem jednoslovné stupňování přídavných jmen a příslovcí jen proto, že se pod vlivem primitivních překladů z angličtiny čím dál častěji setkáváme s výrazy jako více úspěšný, více úspěšně? Přijme spisovná norma patvary skloňovaných číslovek jako pětseti, šestseti, jež čím dál častěji slýcháme v rádiu a televizi, anebo pro jistotu skloňování číslovek zcela zrušíme, aby se v nich nechybovalo?
Až šokující je nynější vstřícnost jazykovědců, kteří chtějí právem změnit dosti chaotickou úpravu psaní velkých písmen, zavedenou v roce 1993, ale na druhé straně vyhovují všeobecné touze našich občanů po referendu. Na svých webových stránkách, kde provádí ÚJČ průzkum názorů veřejnosti na tento problém, dává v úvahu varianty, jež jsou v rozporu nejen se staletým charakterem češtiny, ale dokonce i se zdravým rozumem: nabízí např. psát velká písmena jako signalizaci emocionality (náš milovaný Pejsek ) či konkrétnosti (založením Účtu v naší Bance získal Klient další výhody), anebo psát s velkým písmenem všechna slova víceslovných názvů.
Jazyk samozřejmě není exaktní objekt, a proto ani jeho normativní pravopisné řešení nemůže být vždy a ve všech ohledech důsledné ani nemůže vyhovovat všem situacím. Nicméně neustálým přizpůsobováním spisovné češtiny jazykové nekultivovanosti mnohých mediálních projevů svou starou a krásnou mateřštinu degradujeme, deformujeme, ba ztrapňujeme, a kromě toho znemožňujeme nejen cizincům, aby se jí naučili správně. Pro situaci, v níž se spisovná čeština nachází, je ostatně příznačné, že ani profesionál, pro něhož byl jazyk takříkajíc výrobním nástrojem, se ani na stará kolena neobejde bez posledního vydání Pravidel českého pravopisu. Kéž tedy ÚJČ po nápravě pravopisných nelogičností z roku 1993 (typu Na Růžku) dospěje k stanovisku respektujícímu historickou tradici češtiny a s permanentními úpravami její spisovné normy jednou provždy skončí. Je totiž třeba smířit se s tím, že píšící lidé neznalí pravopisné normy vždy byli, jsou a budou, ať bude tato norma jakákoli. A pokud si mladí lidé zvyknou, že se pravopis neustále přizpůsobuje nepoučeným, proč by se mu pak vlastně měli učit?
Olga Hostovská, literární historička a překladatelka
Zlata Kufnerová, lingvistka a překladatelka