18.6 2015
Za komunitní tlumočení označujeme tlumočení probíhající v běžných každodenních situacích. Patří k němu například tlumočení u lékaře, na úřadech, na policii, v bance, v zaměstnání, tedy všude tam, kde se sejdou dva lidé hovořící různými jazyky, a proto využijí služeb tlumočníka. Díky tlumočení dochází ke zpřístupnění služeb osobám, které by se jinak nedomluvily a které by bez tlumočníka mohly utrpět újmu. Buď by pro ně služba bez tlumočníka byla zcela nedostupná, anebo by mohlo dojít k nepřesnému, nedostatečnému porozumění, což by mohlo vést k různě závažným důsledkům.
Během komunitního tlumočení je tlumočník často svědkem velmi osobních jednání, často jsou jednání nepříjemná a vyčerpávající. Tlumočník věnující se komunitnímu tlumočení musí tedy být velmi silnou a vyzrálou osobností, aby si uměl udržet profesionální odstup a nadhled. Veškeré informace, které se dozví v průběhu tlumočení, je povinen pokládat za vysoce důvěrné a je vázán přísnou mlčenlivostí. Jelikož komunita neslyšících je poměrně malá, tlumočník se s neslyšící stranou může setkat i v jiné záležitosti, mimo tlumočnickou situaci, často ve společnosti dalších neslyšících apod. Je velmi důležité, aby tlumočník zachoval diskrétnost a před okolím ani nenaznačil, že o dané situaci ví více. Tlumočník musí nechat klientovi, jestli o věci něco ve společnosti řekne, jestli ho například představí jako tlumočníka, který mu tlumočil v určité situaci, nebo zda se bude tvářit, že tuto osobu nikdy neviděl.
Člověk, který nikdy nepotřeboval tlumočení v intimních situacích, si neumí představit, co prožívá klient, který musí svou záležitost řešit nejen s daným lékařem, úředníkem, policistou apod., ale zároveň před tlumočníkem. Přitom klient dobře ví, že tlumočník se pravidelně pohybuje mezi jeho přáteli a známými, takže by se k nim v případě porušení etických pravidel mohly zmíněné informace velice snadno dostat.
Tlumočník znakového jazyka musí dobře znát český znakový jazyk, zároveň však musí dobře znát kulturu neslyšících, aby mohl sdělení adekvátně přeložit a zvolit správné jazykové prostředky. Navíc se často potýká i s neznalostí lidí, kteří nevědí, že znakový jazyk je na stejné vyjadřovací úrovni jako ostatní přirozené jazyky. Často se na něj slyšící lidé obracejí se zájmem a kladou mu otázky týkající se znakového jazyka, například, zda je těžké se znakový jazyk naučit. Někdy přitom i zapomínají na obsah hovoru, na to, o čem chtěli s neslyšícím jednat.
Slyšící se někdy domnívají, že neslyšící jsou lidé s omezenými schopnostmi a inteligencí, což vyplývá z toho, že nejsou zvyklí na jazyk, který má vizuální formu, je tedy vidět, ale není slyšet. Slyší mluvit pouze tlumočníka a stává se, že se obrací na něj jako na komunikačního partnera, případně jako na asistenta, na jakýsi „doprovod“ neslyšícího – a neslyšícího člověka téměř ignorují, což je pro něj velice ponižující. V těchto chvílích tlumočník musí projevit notnou dávku empatie, aby komunikace probíhala plynule ku prospěchu celé situace.
Rozdíl mezi komunitním tlumočení mluvených a znakových jazyků spočívá i v rozmístění jednotlivých účastníků komunikace. Zatímco u mluvených jazyků tlumočník stojí tak, aby ho obě dvě strany slyšely, u znakových jazyků ho musí slyšící strana slyšet a neslyšící strana vidět. Ideální rozmístění tedy vypadá tak, že tlumočník stojí vedle slyšícího, aby ho slyšící člověk dobře slyšel, a zároveň naproti neslyšícímu, aby ho neslyšící měl v zorném poli zároveň s hovořícím slyšícím člověkem. Neslyšící tak dobře vidí tlumočníka, ale zároveň může pozorovat mimiku slyšícího mluvčího, může reagovat na jeho mimiku, pohyby (například na podání dokumentů, úsměv apod.).
Specifika tohoto typu tlumočení spočívají v tom, že není možné se na situaci příliš připravit, nikdy není jisté, jak se situace vyvine, co do tématu a délky. Z toho vyplývá, že komunitní tlumočení může provádět jen člověk, kterého neděsí změny a zvraty, který je silnou osobností, a v nečekaných situacích se nehroutí. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že opravdu není jednoduché jít s klientem na běžnou kontrolu u lékaře a odcházet s tím, že se dozvěděl, že klientovi zbývá několik měsíců života. Nebo se někdy lékař náhle rozhodne pro okamžitý chirurgický zákrok, při kterém potřebuje s neslyšícím komunikovat, a proto potřebuje přítomnost tlumočníka. Zde není čas na to, aby tlumočník odmítal tlumočení a vysvětloval, že se mu dělá špatně z injekce, krve apod. Je také psychicky náročné tlumočit situaci v zaměstnání, během níž se řeší podezření z krádeže či výpověď. Velkou zátěží pro tlumočníka je rovněž situace, kdy neslyšícího klienta někdo zjevně diskriminuje z důvodu jeho sluchového postižení, ale tlumočník musí zůstat v roli „pozorovatele“ a nemůže se neslyšícího zastat.
Dalšími důležitými vlastnostmi člověka, který se chce věnovat tomuto typu tlumočení, jsou proto sociální inteligence, profesionalita, pohotovost, nadhled a schopnost sebeovládání.