18.6 2015
Jsou chvíle v životě tlumočníka, na které už nikdy nezapomene. Takovou chvíli zažila kolegyně před šesti lety při převodu několika vět z italštiny do němčiny, jež adresoval premiér tehdejší předsednické země Silvio Berlusconi sociálně-demokratickému německému poslanci Evropského parlamentu.
„Je mi známo", začal italský premiér a cenil blýskavě zuby, „že producent točí v Itálii snímek o nacistických lágrech. Doporučím Vás pro roli kápa. Byl byste v ní perfektní."
V sále nastalo mrazivé ticho. Zatímco si v následujících dnech předvolal německý kancléř italského velvyslance, italská vláda pro změnu německého velvyslance, a protokolární služba v Bruselu pečlivě porovnala zvukové nahrávky v obou jazycích, aby zjistila, zda tlumočnice přece v něčem nepochybila, prožila kolegyně krušné dny.
I kolega, který se před deseti dny dopustil oné fatální chyby s Topolánkovými „bondy", ne zrovna hezkým anglicismem v češtině, se možná budí v noci zbrocený potem. Na rozdíl od německé kolegyně skutečně tlumočil něco, co řečník neřekl. Málem to působilo transatlantickou roztržku. Věřím, že by k chybě nedošlo, kdyby řečník použil české slovo dluhopisy, jemuž každý rozumí a kde žádná akustická pochybnost nevznikne. Omluva to není, ale jistě vysvětlení.
Simultánní tlumočení patří podle světové zdravotnické organizace spolu s pilotováním tryskových letounů a leteckým dispečinkem k nejvíce stresujícím povoláním. Stálá koncentrace a dělená pozornost kladou na mozek velmi vysoké požadavky. Po zhruba třiceti minutách se tlumočníci střídají, ale nepracující kolega nevypne: sleduje dál, co řečníci říkají, aby neztratil niť, a pomáhá kolegovi s čísly, citáty a jinými potížemi ústního převodu.
Nároky na tlumočení se vyšplhají do nadlidských dimenzí, pokud řečník čte text, který tlumočník v kabině nemá. Málokdo si uvědomuje náročnost čteného projevu pro tlumočníka. Aby mohl myšlenku převádět do cílového jazyka, musí ji analyzovat. Tato myšlenková práce si vyžaduje energii a čas, byť se řádově jedná o vteřiny. Pečlivě připravené věty, nad kterými seděl autor celé týdny, formulace bez přirozené redundance ústního projevu a často s dlouhými souvětími, má tlumočník obrátkou, terminologicky správně a v odpovídajícím jazykovém rejstříku převádět do jiného jazyka.
Kromě toho řečník, který pouze přečte připravený text, nemyslí. To, co má říkat, má před sebou. Řečník se často domnívá, že mluví pomalu, ale opak může být pravdou. Opakovaně se mi stalo, že řečník o přestávce přišel a tvrdil: „Mluvil jsem pomalu!" Bylo to jinak, protože četl svůj text. Dobře se tlumočí to, co řečník přímo na místě z myšlenkové úrovně převádí do explicitního světa slov.
Pochopitelně nemůžeme chtít, aby každý řečník mluvil spatra a formuloval dokonale na místě složité myšlenkové pochody. Jenže mezi pouhým čtením připraveného textu a jeho komunikativním přednesem je propastný rozdíl. I připravené věty lze přednášet poutavě a pro obecenstvo zajímavě, místo do sebe zahleděného až monotónního výkladu, který je v Čechách zřejmě zvykem. Rétorika a sociálně-komunikativní výchova chybí, nejen v českých školách.
Premiér Topolánek jistě monotónním řečníkem není. Razantním řečníkem ale je. Při svém vystoupení v Evropském parlamentu měl text, který tlumočníci podle mých informací včas k dispozici neměli. To je zatěžující okolnost, která značně zvyšuje úroveň stresu a napomáhá přeslechům, přeřeknutím a vzniku chyb při jazykovém převodu.
V komplexní komunikační situaci, kterou zprostředkování mezi jazyky představuje, je nezbytné, aby všichni aktéři spolupracovali. Jen tak lze zajistit porozumění bez větších zádrhelů.
Řečník a posluchači nás potřebují, protože by si jinak nerozuměli. My si přejeme, aby si uvědomili, že nejsme ani papoušci ani géniové ani stroje, ale také jen lidé.