18.6 2015
V poslední době trávím čas především nad překladem dánského románu, což mimo jiné je i dobrodružství, při kterém člověk objevuje stále nové poklady tohoto jazyka.
Najdeme v něm třeba jeden krásný a poetický výraz pro to, když se člověk usměje: trække på smilebåndet doslova znamená „zatáhnout za provázek úsměvu“. Přes veškerou snahu se mi nepodařilo dohledat historii vzniku tohoto obratu, což na druhou stranu má tu výhodu, že si to můžu představovat dvojím způsobem: buď tak, že ke každému koutku máme přivázané imaginární provázky, s jejichž pomocí si v radostných chvílích roztáhneme pusu do úsměvu – nebo že tím provázkem úsměvu, za který si taháme, je pusa samotná.
Pak je tu dvojice výrazů, v nichž hlavní roli hrají a symbolem moci jsou kalhoty. Když člověk má kalhoty na sobě, znamená to, že je pánem situace a o všem rozhoduje. Když se ale nechá zaskočit v trapné či nepříznivé situaci, kdy vůbec nemá věci pod kontrolou, řekne o něm Dán, že ho přistihli se staženými kalhotami. Zde je třeba dát pozor a neplést si to s tím, když zločince chytnou při činu – to Dánové řeknou úplně stejně jako my; jen zdůrazní, že ho chytli při čerstvém činu. Tady ostatně jsou tak jako my docela krotcí: v angličtině se řekne, že člověka chytili s červenýma rukama, čímž se pochopitelně myslí, že na nich ještě měl krev své oběti. Když už jednou u těch kalhot jsme, dalo by se na okraj dodat, že nervózním či bázlivým Dánům se klepou právě ony, zatímco nám se klepou kolena – ale tady by byla škoda, kdybychom se spokojili s něčím tak bezvýrazným a fádním a zapomínali na to, že čeština může o dotyčném člověku tak krásně říct, že má v těch kolenou sulc.
Když lidé zůstanou sami, není to nic příjemného. To se pozná i podle toho, jak na to hledí jazyky, přinejmenším některé: čeština a dánština v tomhle případě mají společné to, že takové osoby označují s pomocí potravin, které sice ve spojení s jinými jsou užitečné, ale samy o sobě to žádné velké lahůdky nejsou. U nás se člověk může stát vcelku obyčejným starým mládencem nebo starou pannou, ale o obou pohlavích se dá říct, že dotyčný/-á zůstal/a na ocet. V dánštině je takový jedinec pepřovým mládencem či pepřovou pannou. Bizarní výraz se mimochodem vyskytuje v němčině: že se tam o nepříjemné ženské dá říct, že je to Eule, tomu rozumíme, protože u nás to naprosto analogicky je sůva. Avšak místo sůvy na ocet mají Němci sůvu špenátovou neboli Spinateule.
Dnes v Dánsku a Skandinávii vůbec je klid a pohoda, ale že to tak nebylo vždycky, o tom svoje vypovídá jedno specificky skandinávské slovo, kterým je våbenhus (v norštině a švédštině je to až na drobné pravopisné odlišnosti stejné). Våben je zbraň a hus je dům, popř. i stavení, místnost či prostor. Våbenhus však není zbrojnice, zbrojní sklad ani nic podobného, nýbrž u nás docela nevinně znějící kostelní předsíň, kde středověcí Skandinávci museli při vstupu do kostela odložit zbraně, aby aspoň tam do sebe přestali řezat.
Když je člověk nevinný a nemá co skrývat, řekne se o něm v dánštině, že má v pytli čistou mouku. Ale i takový musel za starých časů zbraň nosit, když jiní v tom pytli měli mouku špinavou. Protože kdyby zbraň nenosil, vyzráli by na něj a dostali by se mu na kobylku – neboli jak by řekl Dán: dostali by ho na lopatu.
=========================
{Vyšlo v Lidových novinách v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU.
http://www.lidovky.cz}