Ptali se mě cizokrajní kamarádi na nadcházející „dny neklidu“. Tak jsem neveselé informace chtěla odlehčit trochou vtipu. Řekla jsem, že několik pražských divadel prožívá dost „nejistou sezonu“. Má snaha se samozřejmě naprosto minula účinkem, protože oni zmíněný Svěrákův a Smoljakův film neznají, takže moji narážku nemohli pochopit. A když o tom tak přemýšlím, vlastně by těžko pochopili i ten film. Ve své umanutosti jsem se jim ho sice snažila trochu přiblížit, jenže přeložte do cizího jazyka „zlatý prciny“!
Podobné situace jako tenhle příklad ze života přináší i fikce. Tedy že v literárním či filmovém díle někdo udělá narážku na jiné literární dílo, film či třeba píseň. A to je další z černých děr, kde se v překladu věci ztrácejí. Překladatel ty ztráty může, ba musí zmírnit. Jeho úkol má několik fází: 1. poznat, že jde o odkaz (ač to vypadá jako ta nejlehčí část, opak je pravda); 2. zjistit, k čemu odkazuje (Google budiž pochválen); 3. dohledat ekvivalent (existuje-li) v cílovém jazyce čili najít překlad cizojazyčného titulu do svého jazyka. Může to být spletitá cesta, která často vede přes prostředníka.
Tak třeba: italský autor cituje ve svém románu americký film. Uvede samozřejmě jeho italský název: Una vita al massimo. Pod ním se v Itálii promítal film True Romance, první scenáristický počin Quentina Tarantina. Český název Pravdivá romance se anglického originálu drží, italský ne. Ten znamená „život na plný plyn, na plné obrátky“. Do kontextu románu ale zapadá pouze italský titul a zároveň je tam důležitý i odkaz na Tarantina, na „pulp“ kulturu. V takových chvílích si překladatel vroucně přeje, aby platil mezinárodní zákaz měnit při překladu názvy uměleckých děl.
Takový zákaz bohužel neexistuje. Dokonce se zdá, že trend je právě opačný. U filmů určitě. Když si se sestrou, která žije léta ve Španělsku, sdělujeme kulturní zážitky, nepoužíváme názvy filmů, ale rovnou zmíníme režiséra, protagonisty, o čem to je. Je to rychlejší cesta k dorozumění. V Itálii je to ještě horší. Mám dojem, že tamní filmoví distributoři najímají speciální „kreativní“ pracovníky, aby vymýšleli co nejbizarnější tituly. Člověk musí být jasnovidec, aby uhodl, že za názvem Corvo rosso non avrai il mio scalpo (Rudá vráno, můj skalp nedostaneš) se skrývá film Jeremiah Johnson. To je, jako kdyby se Zločin a trest jmenoval Jen počkej, bábo.
Zjistila jsem, že někdy platí: co jazyk, to jiný název. Například Hitchcockův film Spellbound (Očarovaný/á) s Ingrid Bergmanovou a Gregorym Peckem - nepatří k vrcholným dílům pana režiséra, ale já si ho v dětství zafixovala jako „děsnej nervák“ a často jsem o něm mluvila - má český název Rozdvojená duše. Italové ho znají jako Io ti salver (Zachráním tě), pro Španěly je to Recuerda (Vzpomeň si), pro Francouze La Maison du docteur Edwards (Dům dr. Edwardse), pro Němce Ich kämpfe um dich (Bojuju o tebe) a nejvíc se přiblížili Portugalci s názvem A Casa Encantada (Začarovaný dům).
Jindy naopak panuje vzácná shoda. V Itálii na univerzitě pro cizince kdysi všichni debatovali o románu a filmu Via col vento. Název mi nic neříkal. Až jména Scarlett O’Hara a Rhett Butler mě vytrhla z lelkování, protože Jih proti Severu je pro mě zásadní kniha, prolila jsem nad ní potoky slz, snědla metráky vánočního cukroví a naučila se životně důležitou větu: „Budu na to myslet až zítra.“ Když jsem zjistila, že v jazycích všech spolužáků její název odpovídá anglickému Gone with the Wind, mé pocity vyjádřil titul docela jiné knihy: Proti všem.
Za názvem Corvo rosso non avrai il mio scalpo se skrývá film Jeremiah Johnson. To je, jako kdyby se Zločin a trest jmenoval Jen počkej, bábo.
(Vyšlo v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU, Lidové noviny 24. 5. 2008)
www.lidovky.cz