Není to šálek mého čaje, tímhle idiomem převzatým z angličtiny zdvořile vyjadřujeme, když nám něco (nebo někdo) není po chuti, nestrefí se do našeho vkusu. Nejspíš jsem ho už taky někdy použila, ale když nad tím tak uvažuju, on vlastně žádný šálek mého čaje není, já piju kafe.
Trávila jsem dost času s babičkou, která považovala čaj za nápoj vhodný nanejvýš pro těžce nemocné osoby. A vařila mi kafíčko, „jen slabounký“, jak zdůrazňovala mé mámě, které přišlo, že jsem dost čilá i bez kofeinu. Ale já kafíčko milovala, hlavně jeho vůni, v samoobsluhách jsem nábožně očichávala ty velké mlýnky, na kterých si lidé mohli semlít zakoupenou zrnkovou kávu. Na chuť jsem mu přišla až o mnoho let později v Itálii, když jsem si dala své první skutečné espresso. Dva doušky silného hořkého životabudiče s hustou pěnou, to je můj cup of tea.
Od té doby italské espresso v Čechách a na Moravě zdomácnělo, ale bohužel se přizpůsobilo domorodým zvyklostem. Zpočátku se mu říkalo preso a narazila jsem i na svérázné odborné vysvětlení, že název vznikl z toho, že se káva musí do filtru napresovat. To je sice pravda, ale italsky se říká
caffe espresso, neboť je to káva připravená a servírovaná expresně, tedy okamžitě. Všichni italští baristé skutečně ovládají obsluhu přístrojů na espresso s obdivuhodnou zručností a rychlostí. České espresso se obvykle vyznačuje tím, že je v něm několikanásobně větší množství vody než v italském, a odpovídá spíš tzv.
caffe lungo. Proto musím svoji objednávku upřesňovat a až donedávna jsem si vystačila s „malým presem“.
Jenže v poslední době se mi už několikrát stalo, že jsem požádala o malé preso a obsluhující personál se mě dotázal, zda mám na mysli piccolo. Pro italianistu legrační situace. Navíc v Itálii termín
caffe/espresso piccolo neexistuje. Nicméně poučena zkušeností, že s malým presem už nepochodím, jsem tuhle požádala o espresso piccolo a číšník se zeptal: „Piccolo piccolo?“ Automaticky jsem to pochopila jako italské opakování téhož výrazu pro vyjádření vyšší míry vlastnosti, kdy zdvojené piccolo piccolo znamená malilinký, maličký, což v případě espressa je tzv.
caffe ristretto, tedy sotva jeden doušek. Řekla jsem tedy, že ne, že chci jen piccolo. Číšník nechápavě zavrtěl hlavou: „Tak chcete to piccolo, nebo ne?“ „Chci.“ Spokojeně se usmál: „Takže jedno piccolo piccolo,“ čili iterace utvrzující.
A vedla jsem i absurdnější rozhovory. Objednala jsem si espresso piccolo. Servírka protočila panenky: „Tak si to rozmyslete, chcete espresso, nebo piccolo?“ To mě zaskočilo, připadalo mi to stejné, jako kdyby se zeptala, jestli chci buchtu, nebo makovou. „Já chci espresso piccolo,“ stála jsem si za svým, „copak piccolo není espresso?“ „To teda není, espresso je espresso a piccolo je piccolo,“ poučila mě, a když viděla, že se tvářím hodně zmateně, dodala: „espresso je do velkýho hrnku a piccolo do malýho.“
No jasně, už tomu rozumím. Já pořád vnímám piccolo jako adjektivum, ale v Česku je piccolo název produktu, něco jako Big Mac. Pak tedy navrhuju patentovat značku „piccolo ceco“ a vzhledem k tomu, že jeho cena bývá v centru Prahy a na ruzyňském letišti pěti- až šestinásobkem běžné ceny espressa v italských barech, možná by se z piccola ceca mohl stát zajímavý ekonomický ukazatel.
Alice Flemrová ****************
Článek převzat z portálu
www.lidovky.cz