Právě dnes máme den slunovratu. Je na něm zajímavé, že je ze všech dnů nejdelší, a poněkud smutné, že jím začíná celý rok dnů kratších. Stejně zajímavé ovšem je, že v celé jižní polovině světa to mají naopak, právě dnes nejvíc tmy a možná i zimy. A věřte, že takové skutečnosti vnášejí také oříšky do překladatelské praxe. Hned se k nim dostanu.
Světem naruby může pro někoho být třeba řízení auta v Anglii, ale tou pravou, dokonale převrácenou realitou je teprve časoprostor na jižní polokouli. Nejenže tam roční období nastávají oproti našim s půlročním náskokem (nebo ztrátou, toť otázka), ale i měsíc couvá a dorůstá z opačné strany, slunce to po obloze bere jaksi objížďkou přes sever, ba uragány se točí naopak. (Mimochodem, když je na jihu takhle zaměněna strana polední za půlnoční, nemají se tam náhodou poledníky nazývat půlnočníky?) A Vánoce v létě můžou připadat kdekomu zvláštní, ale když jsem se jednou ocitl o vánočním čase v Chile, líbilo se mi tam, a když jsem uviděl ty debilní Santa Klausy před jakýmsi hyperobchodem, přímo škodolibě jsem si pomyslel, že jim to patří, ať se v tom nechutným červeným kožichu třeba uvaří. Gringové jedni.
Ale už k věci. Z překládání několika pěkných knížek jižní i nejjižnější možné latinskoamerické provenience mi jeden příklad shora naznačených problémků zůstal v paměti. Uruguayský spisovatel Mario Benedetti nechává v jedné povídce říkat vypravěče: „Byl začátek října, krásný jarní den." Ha! Co s tím? Nechat to tak, v doslovném převodu, ať si čtenář přebere sám, že autor je protinožec? Nebo opravit přívlastek jarní na podzimní? Nebo přeložit španělské slovo octubre výrazem duben, ač to zrovna nesedí?
Brzy a dost jednoznačně jsem dal přednost variantě poslední. Druhá nepřipadala v úvahu, neboť jaro bylo pro příběh důležitou kulisou. A první bych pokládal za rozpor s tím, co je dobrý překlad, i když s takovým názorem možná u kdekoho narazím.
Řekl bych totiž, že u beletrie záleží nejvíc na tom, dát čtenáři nedrhnoucí text. (Nebo adekvátně drhnoucí, pokud je drhnutí autorským záměrem. Ale to nebyl tento případ.) Vždyť co je zdejšímu publiku po tom, že autor je protinožec? Nechť je česky vnímáno, co chtěl autor jihoamericky říct. Postavit autora hlavou nahoru mi zde nakonec připadlo podobně náležité jako napsat české věty místo španělských. Samozřejmě - kdybychom mluvili o odborném, technickém, publicistickém a kdovíjakém podobném textu, byla by to jiná. Ale tady máme fikci.
A když jsme u jihoamerických reminiscencí, vybavuji si ještě jiný zádrhel, s kalendářem sice nesouvisející, ale s kulturně-prostorovými zvyklostmi ano. U nás na vznešeném severu máme zvyk označovat za Američany pouze občany USA, jako by ostatní byli vzduch. Při komunikaci s těmi ostatními je však namístě hodit přezíravost za hlavu a nazývat ty, kterým říkáme Američani, po jihoamericku norteamericanos čili Severoameričané. Ostatně - abychom se ještě jednou a plynule vrátili k tématu - neseveroameričtí Američané berou zase ohled na nás. Onehdy mi totiž jeden Argentinec napsal, že by k nám mohl přijet en invierno europeo. Doslova v evropské zimě. Aby bylo jasno.
Shrnuji tedy, že letní slunovrat se protinožsky řekne zimní slunovrat, a chtělo by se mi dodat, že Svatojánská noc se řekne Štědrý večer. Ale abychom to nepřeháněli. Co mi ovšem nikdy nedocházelo - proč se u nás říká, že až v březnu za kamna vlezem. Kdo to k nám přitáhl? Že by nějací Baťovi lidé ze služební cesty pro argentinskou hovězí kůži?
{Vyšlo v Lidových novinách v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU
dne 21. června 2008.}
www.lidovky.cz