18.6 2015
Možná si řeknete, co že to tu dnes řeším, když je to úplně jasné – ale v tom případě vás můžu ujistit, že patříte k výjimkám. Udělal jsem si kvůli tomuhle sloupku malý polní výzkum mezi přáteli, známými a kolegy – a nikomu z nich to jasné nebylo.
Narazil jsem na ten neobvyklý problém v dánském románu, který právě překládám. Dotyčná scéna se odehrává na krásném ostrově, jakých je v té zemi spousta. Jeden z hrdinů knihy, roztomilý jinoch s andělskou tvářičkou a blonďatými kučerami, je na procházce se slečnami. Ano, není jenom jedna, poněvadž je obletován mnohými. A jelikož se neumí rozhodnout, má jich kolem sebe vždy povícero. Je to stydlín, který by ani mouše neublížil a nechal by na sobě dříví štípat, ale i jeho dobráctví má svoje meze. Když se za vlahého letního večera se svou dámskou suitou prochází, tak se z restaurace, kterou právě míjejí, vyhrne čtveřice rozjívených, večeří o pěti chodech a alkoholem rozjařených holomků, a ti dostanou nápad, jak si zpestřit prázdniny: mladíka že ztýrají a s dívkami si zalaškují. Stane se ovšem nečekané: v ohrožení se z našeho chlapečka během okamžiku stane divé zvíře, a než se surovci nadějí, dva z nich se svíjejí na zemi a plavou ve vlastní krvi, třetí ve strachu o život mizí v oblaku prachu a čtvrtý – teď to přijde: – „leží mezi koly“.
Tak zní doslovný překlad, a otázkou je, co si s tím český čtenář počne. Odpovědi mých pokusných osob byly různé: „Leží pod koly auta, které tam náhodou stálo.“ „Ten chlap je mrtvý a těmi koly se myslí ‚kola osudu‘.“ A nejčastěji váhání, přemýšlení a: „Nevím.“ Co je to tedy za kola?
Aby tomu člověk mohl bezprostředně porozumět, musí Dánsko znát. Takový čtenář ví, že tahle země je rájem cyklistů, kteří všude mají k dispozici parkoviště. Před veřejnými budovami, školami, nádražími, obchodními centry, sportovními a kulturními zařízeními a na náměstích a v ulicích jsou velkorysé stojany, jež pojmou desítky i stovky kol. Zatímco u nás je kolo především sportovním či rekreačním náčiním a stojánky, do kterých se vejde tak pět kol, stojí tu a tam před venkovskými krámy a hospodami, kudy cyklisté ve volném čase projíždějí, v Dánsku je kolo masovým dopravním prostředkem a stojany na kola jsou nedílnou součástí veřejného prostoru. Člověk s Dánskem obeznámený hned ví, že právě mezi takovou spoustou kol, jež před tou restaurací stála, onen hrubián ležel. Dánština především má pro bicykl zvláštní výraz, takže tam se to neplete s žádnými jinými koly, a navíc to svým čtenářům zdůrazní s pomocí prostředku, který čeština na rozdíl od ní nemá k dispozici: je jím člen určitý, jenž čtenáři potvrzuje, že to jsou právě ona kola, která všichni všude celý život vidí.
Českému čtenáři, pro něhož tenhle kontext a tahle zkušenost nejsou samozřejmé, je v zájmu srozumitelnosti třeba ten nedostatek nahradit nějakou dodatečnou informací, protože prostý „přesný“ překlad by tady moc nefungoval. „Jízdní kola“ či „bicykly“, to by bylo jasné, ale to tam být nemůže, protože vypravěčem je drzý čtrnáctiletý kluk, který by se k použití takových korektních výrazů nesnížil. Něco šikovného a přirozeně znějícího nicméně bude třeba vymyslet, aby to čtenáři okamžitě pochopili, nekroutili nad tím hlavou a bezmocně se v těch kolech nezmítali jako ten neurvalý otrapa.
=========================
{Vyšlo v Lidových novinách v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU.
http://www.lidovky.cz}