Letos je tomu právě 75 let, co začaly v Lidových novinách vycházet příběhy Ferdy Mravence. Pěkně mnohovrstevnaté a rozvíjené do všech stran, s postavičkami, které mají klady i zápory, a situacemi, které jsou groteskní i realistické. Žádné kýčovité dělení na krasavce a hnusáky. Výraznou úlohu v těchto příbězích hraje Ferdův občasný společník a především rádce Brouk Pytlík. A víte, co mají společného Brouk Pytlík a překladatel-tlumočník?
Přece téměř všechno! Vždyť kdo jiný se dostane k tolika oborům? Ano, jsou dvě možnosti, jak všude být, všechno vidět a všechno znát - narodit se na zábradlí v kině jako Pytlík (ačkoli ty dnešní filmy ve mně budí trochu pochyby), nebo dělat tlumočníka.
Já jsem kupříkladu nedávno viděl, jak se vyrábějí pastičky na myši, a dozvěděl se, které je nejlepší dřevo na jejich podložku (bukové, klidně vám to řeknu) a proč je v nich tak drahé péro. (To vám mimochodem bylo zajímavé, u toho se zastavím. Z laciného materiálu by samozřejmě bylo péro nekvalitní, přitom americký obchodník pořád nemohl pochopit, proč musí být péro kvalitní, a český výrobce zase nemohl pochopit, co je na tom pro Američana tak nepochopitelného. Nedorozumění se vysvětlilo až cestou z továrny. Jelikož v Americe se - jak jinak - vyhazuje past po prvním použití i s myší, nedocházelo obchodníkovi, proč by mělo být péro trvanlivé. Zato českého výrobce vůbec nenapadlo, že by někdo mohl poptávat past na jedno sklapnutí. Kór s bukovou podložkou.)
Viděl jsem onehdy i středisko pro výzkum hmyzu (fakt, bylo na něm napsáno Insect Research Centre, takový bývalý chlívek to byl), Pytlíka jsem tam nepotkal, ale zjistil jsem kupříkladu, proč se nalévá do žlábků podél stěn místnosti olej (aby se nerozutekli švábi) nebo jak se testuje účinnost repelentu (jednoduše: dobrovolný zaměstnanec za příplatek vloží ruku do skleněné bedny s komáry a pak si spočítá vpichy), viděl jsem, jaký je nejúčinnější způsob sklizně okurek (moldavské spolupracovnice leží na břiše na přívěsu za traktorem), zjistil jsem, jak se vymáhají autoklíče od neplatičů leasingu (ale to vám nesmím říct), z čeho se vyrábějí rozpustné polívky (nechtějte vědět), jak se na autobus nasazují řetězy (blbě), proč jsou ve sněhových rolbách bezpečnostní pásy (abyste při prudkém sešupu nespadli na přední sklo), ovšem i jak se handluje s diamanty na burze (ale jako návštěvník se tam nesmíte zastavit v chůzi, jinak vás vyvedou). Ba i Brouka Pytlíka jsem napodobil, neboť jeho první příběh byl o tom, jak se správně hází lasem, a já jsem taky viděl, jak se hází lasem, jen to nebylo na divoké kobyly a podle kovbojky v kině, ale na flašku barackpálinky podle podnikatelů v Maďarsku. Ovšem v pozadí skutečně jezdili borci vstoje koním na zadku. A ještě hodně jsem toho viděl a Brouk Pytlík toho možná ani neviděl tolik.
Jistě, většinou jsou to věci dost obyčejné. Proti zážitkům kolegů, kteří tlumočí celebritám, to možná nic není. Ale musím se usmát domnělé všestrannosti, kterou kdysi oslavovaly články typu Lenin vášnivým cyklistou. A všeznalostí opentlený Cimrman je mi nanejvýš plagiátem Brouka Pytlíka.
Horší už je to, že jako tlumočníci sice mnohde jsme a mnohé vidíme, ale pořádně nerozumíme vůbec ničemu. To Pytlík měl aspoň geniální nápady, například při své činnosti umělce namalovat slimáka, který se učí kouřit jako lokomotiva, protože chce předběhnout vlak. Milý Salvadore Dalí, vaše imaginace byla sice neotřelá, ale proti tomuhle (a panu Sekorovi, samozřejmě) jste i vy patlal pouťových obrázků!
(
Vyšlo v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU v Lidových novinách dne 31. května 2008).
www.lidovky.cz