Pamatujete si fenomenálního švédského tenistu Björna Borga? Toho soustředěného, ledově klidného chlapa se zarostlou bradou a dlouhými vlasy? Nejslavnější byl koncem sedmdesátých let, kdy mi připadal jako Metuzalém, a dnes odmítám věřit, že tehdy to byl tak jednadvacetiletý kluk.
Vzpomněl jsem si na něj v poněkud kuriózní souvislosti. Chci v létě do Švédska, a tak jsem si prohlížel švédsko-český slovník. Uznávám, že jen tak si prohlížet slovník je značné podivínství, ale co byste od nás překladatelů čekali. A narazil jsem tam pod písmenem B na slova Björn a Borg, hezky blízko sebe. Tedy vlastně björn a borg. Ale co znamenají, vám řeknu až nakonec.
Rozběhnutým proudem asociací jsem si dále vzpomněl na dějepisářku, která nám na gymnáziu vyprávěla cosi o Jiřím Washingtonovi a Tomáši Jeffersonovi. Vskutku tak. Asi chtěla být za každou cenu zajímavá, ale přišlo mi to přihlouplé - copak to byli nějací Jiří a Tomáš? Jména jsou přece jednou daná tím, jak je člověku vyberou rodiče, a nepřekládají se. Tak co nám to chtěla namluvit?
Jenomže nic není úplně jednoznačné, u jazyků zejména. Dřív, pokud to jen trochu šlo, se například počešťovala jména cizokrajných panovníků. Dnes zůstává asi posledním příkladem této tradice britská královna. U ní nás vlastně ani nenapadne, že se ve skutečnosti jmenuje Elizabeth, a máme ji víceméně automaticky za Alžbětu. Napadlo mě, že by mohla být také Eliškou. Ale pak jsem vyrozuměl, že to by musela být v originále psána Elisabeth se s, protože právě takto se v anglických textech uvádějí všelijaké Elišky české. Na každý pád takový král španělský je prostě Juan Carlos, a to ve Španělsku i zde, kdepak nějaký Jan Karel. A když mluvíme o tom Španělsku, tedy Alžběta anglická (jakož i každá jiná) se tam pro změnu jmenuje Isabel.
Alžbětě aneb Isabel přeji, ať vládne co nejdéle, neboť mám dojem, že dokud žije, zůstává kus světa při starém a v pořádku. Ale jak to s těmi jmény bude, když Alžbětu vystřídá syn, který je u nás stejně jako v Británii princem Charlesem? Bude z něj král Charles a počešťovací zvyk zmizí, nebo se přece jen stane Karlem? A co teprve jeho prvorozený syn, o kterém lesklé časopisy píšou jako o princi Williamovi? Bude nakonec králem Vilémem?
Jak vidno, i křestní jména se přece občas nahrazují cizojazyčnými ekvivalenty. A příjmení si o to kolikrát říkají taky. Ostatně každý Bauer je sedlák, Müller mlynář, Wagner kolář a Becker pekař. Jenže případné významy jsou za příjmeními dnes už bez příčinné souvislosti. Když se tedy někdo jmenuje Sedlák, neznamená to ještě, že profesionálně zemědělčí. Nebo že nějaký Vystrčil něco vystrkuje. A tak - i když lze překlad definovat všelijak a jsem za něj ochoten považovat všechny situace, kdy se tatáž skutečnost nazývá různě - zde mluvit o překládání už by bylo trochu silné kafe.
Přesto je mnohdy zajímavé zjistit, co za některými cizími jmény je. I když toto zjištění často bortí jejich zdánlivou vznešenost.
A jak je to tedy se slavným tenistou, posuďte: björn znamená švédsky medvěd a borg hrad. Ano, Björn Borg se jmenuje Medvěd Hrad. Nutno uznat, že i tohle jsou impozantně znějící slova. K obrazu neohroženého Vikinga se náhodou hodí. Ale přece je to zvláštní, když si představíte, že (jsa Švéd) posloucháte zprávy, a tam vám hlásí: Medvěd Hrad opět vyhrál Wimbledon. A pak vedou rozhovor: Medvěde, jak se dnes cítíte? Medvěde, jak se vám dnes proti McEnroeovi hrálo? Na jedné straně není na jménech co překládat, na druhé to přesně takhle musí švédským uším znít, no ne?
(Vyšlo v rubrice ZTRACENI V PŘEKLADU v Lidových novinách dne 10. května 2008).
www.lidovky.cz