K překladatelským zkouškám…
Naďa Abdallaová
V poslední
době stále více institucí, dříve než uzavřou dohodu s překladatelem,
vyžaduje, aby uchazeč předložil osvědčení o překladatelské kvalifikaci
nebo schopnostech. Může se jednat o osvědčení různého druhu – vysokoškolský
diplom, potvrzující úspěšné ukončení studia překladatelství, certifikát
ČERAPTu o složení překladatelských zkoušek, vysvědčení z různých
jazykových škol o složení speciálních překladatelských zkoušek apod.
Velké mezinárodní a mediální organizace mají často vlastní formáty překladatelských
zkoušek pro uchazeče o překladatelské kontrakty, které jsou většinou
velmi úzce zaměřeny na specifické požadavky dotyčných institucí. Řada překladatelských agentur přezkušuje své nové překladatele,
často i takové, kteří překladatelské certifikáty a praxi mají.
Vypovídací
hodnota těchto různých diplomů, vysvědčení, potvrzení a testů je
nesrovnatelná a často zavádějící.
Různorodé
jsou však nejen formáty jednotlivých typů zkoušení a testování, ale i představy
a teoretická a praktická kvalifikovanost zkoušejících. Nejjednodušší to
asi mají učitelé mezinárodně srovnatelných magisterských kurzů, kteří
mají k dispozici vypracovanou metodiku výuky překladu a vědí, kdy, co,
a jak u vlastních studentů hodnotit. Objektivní je i přístup prestižních
mezinárodních a mediálních organizací, které své testy koncipují tak,
aby vypovídaly o schopnosti zájemce o místo překladatele překládat takové
typy textů, s kterými organizace pracuje,
umět vyhledávat a používat veškeré dostupné zdroje a bez potíží
se podřizovat přísným a podrobným redakčním pravidlům (tzv. housestyles)
těchto institucí. Několikaletá zkušenost práce překladatele pro prestižní
mezinárodní nebo mediální organizaci je přenositelná i na jinou překladatelskou
práci (asi jsem měla hned na začátku podotknout, že v celém tomto článku
mluvím samozřejmě o překladu neliterárním), protože lze přepokládat, že
dotyčný zvládl metodiku a je zvyklý na přísnou překladatelskou
disciplinu. V případě zvažování smlouvy s překladatelem může praxe
tohoto typu sloužit jako velmi spolehlivé doporučení. Uchazečů o práci překladatele
s podobnou kvalifikací však na našem trhu bude velmi málo, protože nemívají
důvod měnit svá dosavadní velmi dobře placená zaměstnání.
Ze
svého vlastního hlediska postupují objektivně i překladatelské agentury,
které z nedostatku důvěry k některým vysvědčením a z důvodu
špatných zkušeností s reklamacemi, zájemce
testují. Vypovídací hodnotu pak pro ně mají testy skládající se z textů,
které terminologicky odrážejí specializaci zájemce. Solidní agentura pak ví,
který z jejích překladatelů je dobrým překladatelem odborných medicínských
textů, kdo umí přeložit pojišťovací smlouvy, kdo překládá jaderné
elektrárny a kdo duchovno. Testy v těchto případech většinou hodnotí
osvědčení překladatelé, spolupracující s příslušnou agenturou, kteří
většinou pouze konstatují, zda překlad je dobrý či nikoliv. Protože se v tomto
případě nejedná o certifikáty „s razítkem“, nemusí nám obecná vypovídací
hodnota takových testů dělat příliš velké starosti.
Jak
by ale měla vypadat překladatelská zkouška, jejíž úspěšné složení
prokazuje obecně profesionální zdatnost překladatele odborných, neliterárních
textů? Pokusím se sestavit desatero, které by taková zkouška měla
dodržovat:
1.
Zkouška, která má prokázat překladatelskou odbornost, není totéž,
co zkouška ze znalosti jazyka, nýbrž zkouška, která prokazuje znalost lexikálních,
gramatických a stylistických rozdílů pracovních jazyků, jakož i znalost
rozdílů jejich kultur a schopnost tyto znalosti uplatnit v konečném překladatelském
produktu.
2.
Zkouší se vždy překlad uceleného textu, nikoliv překlad slovíček
nebo vět (případně oblíbených idiomů, rčení apod.), protože zkoušíme
schopnost převodu kontextuálního významu a celého rejstříku výrazových
prostředků, které vytvářejí texturu výchozího textu.
3.
Zkouška se skládá nejméně ze dvou textů, z nichž jeden je
obecnější, druhý odbornější (přičemž u tohoto druhého textu přihlížíme
ke specializaci, kterou si uvede kandidát). Obecný text nám umožní porovnání
s dalšími kandidáty (tento text je pro všechny společný) a umožní
posoudit schopnost kandidáta vyjadřovat se přirozeně, idiomaticky a
gramaticky správně v cílovém jazyce. Odborný text prokáže schopnost
vyjadřovat se správně v daném odborném rejstříku a přesně převádět
význam.
4.
Při překladu do jiného než mateřského jazyka bychom neměli nikdy
zadávat texty, které jsou silně expresivní, poetické, u kterých je důraz
především na jejich estetické složce. Takové texty profesionální překladatel
překládá pouze ve spolupráci s kvalifikovaným rodilým mluvčím.
Je neprofesionální žádat o překlad takového textu ve zkušební situaci.
5.
Nezadáváme texty, které by neuměli přeložit členové zkušební
komise. U odborných textů by měl v komisi zasedat alespoň jeden člen,
který se na texty podobného typu specializuje.
6.
Pokud je součástí zkoušky i překlad do cizího jazyka, musí být
jeden člen zkušební komise rodilý mluvčí, který společně s ostatními
členy komise hodnotí překlad do tohoto cizího jazyka. Tento požadavek bývá
velkým kamenem úrazu, protože rodilých mluvčích, kteří by byli k dispozici
a kteří něco vědí o metodice překladu, je málo. Jen hrstka umí obstojně
česky. Velkým problémem je především hodnocení odborného překladu do
cizího jazyka rodilými mluvčími, kteří často s podobným výrazovým
rejstříkem nepřicházejí ve svém vlastním jazyce do styku.
7.
Během zkoušky musí mít zkoušený k dispozici dvojjazyčné i
referenční slovníky, možnost psát překlad na počítači a přístup k internetu.
Kvalitní profesionální překlad nelze vypracovat bez přístupu k slovníkům,
potřebným mimojazykovým informacím a dostupným zrcadlovým textům.
Pokud používání slovníků, případně jiných zdrojů, neumožníme,
zvrtne se odborná překladatelská zkouška v jakési jazykové cvičení.
Považuji za nepřípustné, abychom od zkoušených vyžadovali něco,
co bychom sami jako zkušení překladatelé a školitelé nikdy bez referenčních
pomůcek nedokázali vyprodukovat. Kdo má o tomto požadavku pochybnosti, by se
možná mohl přijít podívat, jak při opravě a diskusi nad zkušebními překlady
členové komise horečně listují v slovnících, encyklopediích a
vyhledávají zrcadlové texty na internetu.
8.
Pokud má zkouška ústní komponentu, měla by se diskuse během ústního
zkoušení odvíjet od konkrétního textu a zaměřovat se na jazykové a
mimojazykové rozdíly mezi zdrojovým a cílovým jazykem a kulturou.
9.
S výjimkou zkoušek, které skládají posluchači překladatelství
a tlumočnictví v rámci řádného magisterského studia, se za zkoušky
platí. Pro některé zájemce se nejedná o zanedbatelné částky. Myslím, že
by bylo vhodné zájemce informovat – všechny najednou, např. formou hodinové
ústní konzultace několik dnů před zkouškou (účast dobrovolná) – o
smyslu a požadavcích zkoušky. U většiny serioznějších zkoušek se rozesílají
písemné informace, přesto mám z rozhovorů s některými
uchazeči dojem, že nemají představu o
rozdílu mezi jazykovou a odborně překladatelskou zkouškou a už vůbec
ne o běžných překladatelských strategiích a postupech.
10.
Komise by se měla řídit přesně
stanovenými, objektivními, a pokud možno ne příliš složitými kritérii.
Jedna možná šablona je třídílné hodnocení:
A
– známka za převedení významu (tj. všech složek významu)
B
– za stylistickou vhodnost
C
– za technickou stránku (gramatika,
interpunkce, překlepy, transkripce atd.)
Výhodou
takového hodnocení je možnost upozornit zkoušeného na jeho slabiny, případně
poradit, jak se má dále připravovat.
[Domů][Novinky][O nás][Slevy][Sekce][Akce][Časopis ToP][Slovník roku][Publikace][Databáze členů][Terminologická databáze][Diskusní skupiny][Pro osvěžení][Články][Odkazy]