Mladí vpřed a staří na svá místa

(předneseno na Klubu kultury překladu dne 4. 12. 2001)

Úvodem chci poděkovat JTP za organizaci této přednášky. Byla jsem překvapena zájmem, který vyvolala, a potěšena, že mezi přítomnými byli senzační kolegové František F. a Jana R. z dob institutu, ze současných translatologové Ivana Č., Šárka B. a Miloš U. a dále moje milé profesionálky: Dana L., Klára B., Blanka Č., Alena R. a další. Radost jsem měla ze zájmu mých posledních studentek, které se začínají prosazovat na trhu a jsou nám zdravou konkurencí. Ráda jsem je maličko osvítila. Jim patří budoucnost a patří jim bez sarkasmu Mladí vpřed a staří na svá místa.

Dely Serrano

Když jsem byla požádána o příspěvek do KKP, přikývla jsem a bez velkého přemýšlení mě napadl i název: „Mladí vpřed a staří na svá místa“. A protože v prosinci 2001 uplynulo třicet let od doby, kdy řada mladších i starších byla poslána na svá místa, ráda bych vzpomněla zmařených iluzí a připomněla ty, kteří obor překladatelství a tlumočnictví a později Institut překladatelství a tlumočnictví (IPT) při Univerzitě 17. listopadu (USL), založené před 40 lety, zakládali. Tam začíná historie tlumočení a překladu v Československu. IPT, plod roku 1968, se v roce 1974 proměnil v katedru překladu a tlumočení UK (KPT) a po roce 1990 v současný vznešený Ústav translatologie (ÚTRL). Pojem, o kterém matky a otcové zakladatelé původního oboru, překladatelé, tlumočníci a učitelé tehdy neměli ponětí.

Myslím si, že je dobré poznat kořínky, protože „Jakémukoliv vyrovnání s minulostí musí samozřejmě předcházet její poznání.“ (Havel 28.10.2001).

 

Krabice od bot supluje encyklopedie? A kolik je vlastně pravd?

Podívala jsem se do encyklopedie pod heslo Universita, a nastojte o Universitě 17. listopadu nic. Podívala jsem se do krabice od bot, kde jsem si schovávala výstřižky z Tvorby (jako Čochtan a protože mi připomínají mé působení na gymnáziu. V 80. létech museli studenti střední školy odebírat povinně do každé třídy několik výtisků Tvorby a žák Janáček, nyní znalec české literatury, mi vždy dvorně nosil výtisk se slovy: „Zde paní profesorko Tvorba, když nemůžu zařídit, abyste dostávala Literární noviny“).

Překvapilo mě, že šestidílný slovník Akademie nemá heslo o USL. Vycházel v 80. letech a to ještě nemohla být zapomenuta, když žila od roku 1961 do roku 1974.

Já jsem se během profesionálního života, tj. od roku 1960, pohybovala ve třech polohách. Nejdřív jsem jako studentka medvědařila pro Čs. mírovou radu a taky jsem od roku 1961 25 let učila (Dimitrák, nyní Ortenovo nám., Nad Štolou, SVVŠ v Liberci, SEŠ ZO v Resslovce, Gymnázium Arabská a 2 x 11 semestrů, tj. 11 let IPT a UTRL). Zároveň jsem překládala a tlumočila - to ostatně dělali a dělají kolegové i nadále a nejen proto, aby vyrovnávali hubený příjem, ale protože trh je výzva. A tak, jak říká stará vaudská moudrost (sagesse vaudoise): „Quand on sait ce qu´on sait et qu‘ on voit ce qu‘ on voit, on a bien raison de penser ce qu‘ on pense.“ = Když člověk ví to, co ví, a vidí to, co vidí, má pravdu, když si myslí to, co si myslí. (Vaud je frankofonní švýcarský kanton podél francouzské hranice).

Bude to povídání postmoderní, s citacemi pouze přístupných pramenů, což je prý typické pro postmodernu. (Sociolog Alexandr Tomský v rozhlase řekl: „Riziko je v tom, že postmodernismus vědecké poznání nepopírá, ale dává možnost všem, kteří se chtějí podílet, ať si vyberou svůj obor a ať si zvolí svoji pravdu. A na to mu poslankyně Machatá razantně pravila: Musíme si přestat hrát na to, že pravda je taková nebo onaká, pravda je jedna. Ona to ví, je majitelkou pravdy a rudé knížky, tak já to risknu ... a vzpomeňte si na překlad Milana Dvořáka o Nahaté Pravdě v pangejtu. Konec konců on je taky absolvent, který přešel z VŠE… mezi papíry se to objevilo.)

Vypravila jsem se do Ústředního archivu na Chodovci a tam jsem našla velmi laskavou a ochotnou paní archivářku Alexandru Blodigovou. Zapůjčila mi dokumenty o Univerzitě 17. listopadu a IPT. Spravuje řadu archivů a obracejí se na ni badatelé a hlavně amatéři všeho druhu, i všelijací cizinci, bývalí studenti USL, kterým mezitím naběhly roky a do důchodu se studia započítávají... Ústřední archiv je Na Chodovci a pokud máte nosný nápad (třeba že chcete udělat osvětovou přednášku pro JTP), tak vám ti vědoucí lidé nesnesou modré z nebe, ale mnoho zaprášených kartonových krabic plných papírů, sepnutých rezavými špendlíky. Ubezpečí vás, že všechny krabice prošly odhmyzovacím procesem a pak nechají prach let vířit kolem vás.

Měla jsem písemné dokumenty do roku 1971 (něco málo z let 72, 73 a 74), které je možno zkoumat. Archivní materiály musí ležet třicet let, než si je můžete prohlédnout. No a to je teď přesně těch třicet let, které jsem potřebovala. U dokumentů osob platí padesát let a tyto „živé dokumenty“ nelze prohlížet. Připomenu některá jména živých, mrtvých nebo zapomenutých. O všech se zmíním jen jako o lidech bez titulů (moje ředitelka na gymplu totiž říkávala, „tituly jsou dobrý tak akorát na parte“). Budu citovat z přístupných dokumentů, aby se mladší posluchači dozvěděli, jak to všechno bylo, a „vyspělejší posluchači si mohou zatím něco číst.

Všechny dokumenty mi připadaly zajímavé.

Univerzita 17. listopadu se sídlem v Praze 1 – Nové Město, náměstí Maxima Gorkého 26, byla zřízena vládním nařízením č. 605/61 ze dne 15.9.1961. Byl to tehdy konkrétní příklad internacionální pomoci. (To je třeba si zapamatovat). Rok jejího založení odpovídá dekolonizačním procesům, které v té době prožívala Afrika. (Pojem „dekolonizace má dva významy: jednak je to likvidace kolonialismu v jeho různých formách, ale i buržoazní teorie, podle níž koloniální země mohou dosáhnout nezávislosti cestou hospodářského rozvoje a nikoli cestou národního osvobození bojem…“ Československá encyklopedie II.díl, 1985).

Československo podporovalo cestu národního osvobození bojem a nešetřilo prostředky. Zahraniční studenti byli zprvu přijímáni prostřednictvím oddělení pro zahraniční studenty zřízeném v roce 1955 na Ministerstvu školství, ale vzrůstající počet přijímaných studentů vedl v roce 1959 ke zřízení katedry pro organizování studia zahraničních studentů na VŠE v Praze. (Ještě k žádostem ohledně důchodu – pobavilo mne zjištění, že věk studentů - žadatelů se při přijímacím řízení pohyboval od 25 do 38 let! A řada studentů přijížděla i s rodinami). Katedra se jako řešení ukazovala jako nedostačující, a proto byla 15. září 1961 zřízena Univerzita 17. listopadu (USL) - letošní čtyřicáté výročí zůstalo zapomenuto - coby ústřední instituce v soustavě československých vysokých škol. Vědecky zpracovávala otázky výuky a výchovy všech zahraničních studentů v ČSSR a dále otázky přípravy československých odborníků pro expertizní činnost v zahraničí, především v rozvojových zemích. (Statistika za rok 1984 tj. za 25 let RVHP říká: „…za dobu existence RVHP - založena 8.1.1949 - více než 1,5 milionu občanů rozvojových zemí prošlo nejrůznějšími formami škol“ – asi v celém socialistickém táboře, protože to vychází na 60 000 ročně. Tvorba, 27.11.1985).

Co se týká expertů je zajímavé připomenout, že na fakultu jazykové a odborné přípravy bylo přijímáno každoročně přes 500 posluchačů.

Na USL byli přijímáni všichni zahraniční studenti a to i ti, kteří se hlásili ke studiu na jiných VŠ. Univerzita zajišťovala jejich přípravu pro budoucí studium a udělovala diplomy o dosažení vysokoškolské kvalifikace. Byla rozdělena na fakulty: F. jazykové a odborné přípravy; F. přírodovědeckou a technickou a Fakultu společenskovědní. (Na tu se pak soustředím). K F. jazykové a odborné přípravy náležela zvláštní detašovaná studijní střediska v mnoha městech republiky (Dobruška, Teplice v Č., Mar. Lázně, Č. Budějovice, Holešov, Zahrádky a možná ještě jinde…). Zahraniční studenti zde byli připravováni pro budoucí studium po stránce jazykové: výuka ČJ i doplnění základních odborných znalostí např. v matematice, fyzice, chemii, geometrii aj. Pro zabezpečení řádného chodu vydal ministr školství 15. 11. 1961 Prozatímní organizační statut, který platil od 1.9.1961. V čele stál rektor Jaroslav Martinic (do 31. srpna 1969). Byl zároveň předsedou vědecké rady školy.

V systému vysokého školství byla USL specifickou školou. Měla malý počet interních učitelů a ve své výukové činnosti se opírala o učitele jiných vysokých škol, vědeckých ústavů, ústavů ČSAV a rezortních ústavů, s nimiž podepsala dohody o spolupráci, dále s Vojenskou akademií Antonína Zápotockého; s Ústřední radou československé a vědeckotechnické společnosti a s Ústřední radou družstev. Na fakultách USL se přednášelo anglicky a francouzsky.

Výnosem USL z 22. 10. 1962 byl 17.listopadu 1962 slavnostně zřízen Klub přátelství mládeže, o němž se zmíním později.

Krátce po založení Univerzity byla realizována myšlenka, aby zahraniční studenti měli své národní organizace. Postupně bylo vytvořeno 39 národních svazů, 19 skupin a dvě federace: Federace afrických studentů a Federace latinskoamerických studentů.

Zahraniční studenti, naše veřejnost a konfliktovost

Věk zahraničních studentů se při přijímacím řízení pohyboval od 25 do 38 let… potom stárli a řada z nich se dostávala do konfliktů s místním obyvatelstvem, jak vyplývá z mnoha policejních záznamů. V materiálech je řada dokumentů týkajících se incidentů mezi zahraničními studenty a chuligány nebo vojáky, při nichž docházelo i ke zranění. Většinou se tak dělo na tancovačkách, protože zahraniční studenti se pod vlivem alkoholu dostávali do všelijakých rvaček. Problémy vznikaly ve studijních střediscích, nejvíce v Mariánských Lázních a Holešově.

Z roku 1968 se zachoval rozbor situace a vzájemného vztahu naší veřejnosti a studentů k zahraničním studentům v Praze a v místech jazykových přípravek: „Jedním z trvalých závažných problémů spojených s pobytem zahraničních studentů jsou konfliktové situace. S lítostí nutno konstatovat, že ve vzájemném vztahu naší veřejnosti a našeho studentstva k zahraničním studentům došlo ke zhoršení především po událostech kolem Neckáře (?? na podzim 67). Vedení USL pozvalo předsedy svazů a federací zahraničních studentů a v diskusi zahraniční studenti přednášeli své zkušenosti a názory.... Uvedu dva příklady: „Afričan, který má manželku Češku, jel se svým 18ti měsíčním dítětem v tramvaji. Spolucestující obdivovali dítě, ale současně ho litovali, že má černého otce. Tato příhoda působila na postiženého skličujícím způsobem (...) „Čtyři opilí mládenci napadli a zbili Afričana. Nedaleko stojící členové SNB, kteří byli voláni, aby zakročili, odmítli jít s výmluvou, že mají svačinu a právo na oddech.

„O antipatiích veřejnosti k zahraničním studentům svědčí situace při incidentech, kdy zahraniční studenti nenaleznou mezi přítomnými na ulici svědky. V opačném případě jich je údajně dost. Rovněž na kolejích se zhoršil vztah našich k zahraničním studentům. Jsou vylepována hesla vykazující zahraniční studenty domů. Přitom podle názorů zahraničních studentů samých přijíždí naprostá většina do ČSSR ráda s velkým zájmem jako přátelé ke svým vyspělejším přátelům učit se a poznat život v socialistické společnosti.“

Kousek dál se pak píše, „že se zahraniční studenti zapomínají ve svých svazích a federacích zabývat kriticky těmi svými členy, o kterých je známo, že svým podrážděným, povýšeným nebo nedisciplinovaným chováním mohou vyvolávat nelibost ve svém okolí a být příčinou incidentů, kteří nevhodným a nepřístojným chováním k našim dívkám, flákáním se a potulováním se po kavárnách a barech, valutovými machinacemi, vymáháním nepřiměřených ústupků ve škole, v kolejích a jinde a zneužíváním výhod k osobnímu prospěchu, pobuřují naší veřejnost a vedou pak k nesprávnému generalizování.“

Ještě k organizaci školy: po založení oboru překladu a tlumočení (P a T) evidovalo studijní oddělení všechny zahraniční studenty podle teritoriálního rozdělení Asie, Afrika a Latinská Amerika. Mělo referáty pro studenty ze socialistického tábora, kapitalistických zemí a československé studenty. Byly tam následující referáty: ústřední evidence, kulturně výchovný a propagační, pro styk s absolventy, sociální, zdravotní a cestovní .

A teď k oboru P a T

Na základě stejného vládního výnosu č. 605/62 z 29. 11. 1962 bylo s účinností od 1. 9. 1963 zřízeno při Společenskovědní fakultě USL vysokoškolské studium překladatelství a tlumočnictví pro československé studenty.

Ze zprávy o stavu příprav: „Usnesením kolegia MŠ z 28.2.1963 bylo rozhodnuto, že od počátku školního roku 63/64 se zřídí studium překladatelství a tlumočnictví. Soudruhům náměstkům ministra kultury Bohumilu Kvasilovi a Jiřímu Hendrychovi bylo uloženo provést přijímací řízení na toto studium a zajistit obor po stránce kádrové a materiální.“

Přijímací pohovory byly provedeny od 2. do 12.5.1963. Specifická výuka si žádala započít s budováním technického zařízení. Rovněž bylo uloženo FF UK, aby vypracovala návrh na zřízení překladatelského studia krásné literatury s přihlédnutím ke stránce literárně estetické a literárněvědní (Netušila jsem, že námluvy s Filozofickou fakultou začaly ještě v době, kdy neexistoval obor).

Důvody, proč se obor zakládal:

* Situace v překladatelství a tlumočnictví je nepřehledná.

* Neexistuje žádná ústřední evidence ani co do počtu, ani co do jejich kvalifikace a kádrového profilu (A TEĎ JE TO DŮLEŽITÉ):

* Pokud jde o otázky odměňování, jsou značné rozdíly mezi platy, mezi těmi, kteří pracují v zaměstnaneckém poměru, a příjmy značně vyššími těch, kteří vykonávají činnost v rámci svobodného povolání. (Nic nového pod sluncem).

* Je třeba připravit vysokoškolsky připravený dorost a jazyková úroveň dnešních maturantů není, s výjimkou ruského jazyka, na takové úrovni, aby mohla být vyplněná generační mezera … Kromě několika středních škol, např. SEŠ ZO (tam jsem s Forbelským učila) a hotelové školy v Mariánských Lázních .

* Příklad si můžeme vzít ze zahraničních vysokých škol tohoto zaměření. (Vzory tehdy byly: Tlumočnická fakulta při prvním moskevském státním pedagogickém institutu; Tlumočnický institut při univerzitě Karla Marxe v Lipsku a Tlumočnická škola při univerzitě v Ženevě a Tl. škola při Sorbonně v Paříži).

Obor byl čtyřletý a studoval se jako lingvistická specializace, tj. jeden hlavní a jeden vedlejší jazyk. Úroveň praktických znalostí a speciálních dovedností se opírala o lingvistickou teorii, která tehdy byla ještě málo zpracovaná ve světové vědecké literatuře. (K tomu by mohla zevrubně hovořit Jana Rejšková, která tehdy krátce na Institutu působila. Nastoupila zpět v roce 1990 a od té doby se snaží třímat korouhev anglického tlumočení vysoko).

Promovaný překladatel tlumočník

Promovaný překladatel tlumočník se tehdy definoval jako absolvent čtyřleté výuky v tomto oboru, který bude pracovníkem schopným tlumočit a překládat doma i v zahraničí v různých oborech národního hospodářství a při jednáních s delegacemi po jisté specializaci se může stát i konferenčním tlumočníkem. (Při pročítání dokumentů jsem zjistila, že se obsah závěrečných ústních a písemných zkoušek od těch původních neliší. Jen se dnes nepředpokládá, že bude ovládat základy marxismu leninismu v teorii a praxi!!)

Absolvent měl mít „znalosti terminologie, pohotovost a v písemném projevu v mateřštině jemnocit pro stylizaci. (Stále totéž). V hlavním jazyce bude ovládat 20 000 slov, polovinu v aktivním využívání a 15 000 slov v jazyce vedlejším. Musí mít pěknou, jasnou výslovnost a intonaci.” Tehdy se ještě tvrdilo, že „konsekutivně musí absolvent být schopen překládat 30 minutové projevy…“ (zřejmě se stále vznášel nad oborem nimbus Paula Mantouxe, který prý dokázal ze svého zápisu tlumočit dvě a půl hodiny projev… to musely být časy, když všichni měli tolik času! Přestože si leccos pamatuji, tohle mám opravdu z druhé ruky a Ivana Čeňková to vypráví studentům a já nevím, jestli to náhodou není tlumočnická latina). A dále: „tlumočníci, kteří projeví nutné fyziologické vlastnosti pro simultánní tlumočení se po osvojení příslušné metodiky mohou věnovat praxi.“

Matky a otci zakladatelé

Protože jsem nastoupila ve školním roce 69/70, poprosila jsem Zuzanu Tomanovou, absolventku premiantku prvního čtyřletí, aby mi sepsala matky a otce zakladatele a první učitele. Podle paměti (a podle indexu), protože z dokumentů vyplynulo, že jich bylo 18. Napsala mi jich víc, někteří byli externisté a někteří přišli později. To ale nevadí, řada z nich se z mráčku dívá dolů, ti jsou definitivně na svém místě a už neporadí. Za dalších dvacet let, až materiály znecitliví, budeme koukat dolů my). Byli to Marta Bettešová, první ředitelka; Alois Krušina; Karel Šprunk; Marcela Kuncová; Yvonne Šebesťáková; Vladimír Vařecha; Ivan Poldauf; Ludmila Hobzová; Eliška Skřenková (manželka historika Milana Hubla); Milan Messiereur; J. B. Bečka; Ilios Yannakakis; paní Kischová (matka Zuzany Libichové); Markéta Brousková; Jelena Tregubová; Suze Bartošková; Alena Vrbová; Vlasta Reitarová, Bohuslav Illk a další (anglisti; francouzštináři, němčináři, rusisti a češtináři). Řada z nich byla vynikajícími lingvisty, teoretiky a kapacitami ve svém oboru. Já si totiž budu vždycky myslet a mnozí jistě budou souhlasit, že překlad - krásné literatury zvlášť- a tlumočení jsou především o jazyce, jazykových schopnostech, schopnostech analyzovat a co nejlépe a nejkrásněji převést do cílového jazyka. Jak říká Jana Rejšková, tohle je hraniční obor, něco jako HAMU, kde taky musej pár sonát zahrát virtuózně. Jó, teorie je krásná věc …, ale ta praxe!

V 1965 bylo rozšíření o výuku československých studentů obsaženo v novém Organizačním statutu. Přibylo např. Ediční středisko, které vedl Ivan Poldauf (anglisty nazývaný Ivan Hrozný), prorektor odpovědný za ediční plány a ediční činnost. V roce 65/66 vydalo středisko 9 titulů a prostřednictvím SPN 37 titulů pro potřeby celé univerzity. Tehdy vyšla fonetická cvičení pro všechny jazyky, vzpomínám si, že se kladl velký důraz na výslovnost a na projev, což mělo logiku, protože se vůbec nedalo jezdit do zahraničí.

Peníze chybí školám vždy a všude

Finance tlačily univerzitu vždycky a tak by se tenhle úsek mohl jmenovat Peníze až na prvním místě. V roce 1967 se uvažovalo o založení překladatelsko-tlumočnického střediska. Trochu to připomíná bajku o Mlékařce a džbánku… Uvažovalo se, že „při získání okruhu 300 - 400 překladatelů by bylo možno přeložit za rok 100 000 stran a při 15% režijní přirážce a po úhradě nákladů včetně textových revizí a platu pěti administrativních pracovníků by zůstal čistý zisk 200 tisíc korun! (Návrh byl zamítnut, protože předpokládal získat velký počet překladatelů.) Výhodnější se jevila druhá alternativa, a sice spoléhat se na tři druhy činností, které už pracovníci fakulty provádějí: 1. Přezkušování expertů a státní zkoušky. 2. Jazyková příprava a účast na velkých mezinárodních kongresech a konferencích. 3. Tlumočení při doprovodu zahraničních výprav, při sportovních turnajích. Celkový roční zisk by činil 50 tisíc korun. V listopadu 1967 zahájilo činnost Středisko jazykových služeb, nové účelové zařízení Univerzity 17. Listopadu. Jeho vedoucí se stal Jan Rafaj. Dostal k platu příplatek 200,- korun.

Pro informaci: minimální průměr za stránku byl 20,- Kčs, (to nám ta inflace dělá divy!) základní částka do češtiny 16,- Kčs a do cizího jazyka až 23,- Kčs. K tomu se pak dodávalo 20 až 40 procent obtížnostní, anebo časové přirážky, 2-5 % procent režijní přirážky se předpokládalo na revize překladů.

Kde brala škola inspiraci?

Z RAPIDu, který měl 1200 překladatelů a 100 písařek přepisovaček na blány za rok 1966 přijal 13 800 objednávek (300 000 stran překladů) a z Pražské informační služby (500 překladatelů, v r. 1966 8000 objednávek – přeloženo 190 000 NS a 140 000 znaků /85 000 NS stran technického textu).

V březnu 1970 podal Rafaj souhrnnou zprávu: „…založení Střediska bylo správné a užitečné, bylo přijato 190 smluv a obrat činil milion tři sta tisíc korun, zisk byl 260 tisíc korun a administrativa minimální, jedna sekretářka. Interní vydělali něco přes padesát tisíc a externí něco přes dvě stě tisíc“. Rozdělení zisku mezi interní a externí spolupracovníky uvádí Rafaj proto, aby zabránil šíření pověstí o tom, že někteří pracovníci USL získávají prostřednictvím Střediska vysoké výdělky!

Ve školním roce 67/68 došlo na oboru TP ke značné aktivizaci studentů. Působilo tu mnoho faktorů; byla tu celková evropská atmosféra, zneklidnění studující mládeže a studentské bouře v zahraničí, např. studentské demonstrace ve Varšavě, v Praze Majáles a Strahovské události. Doslova se říká „nelze přehlédnout OPTICKÝ VLIV hospodářsky vyspělých západních zemí, speciálně na naše posluchače, kteří měli možnost osobního názoru a srovnání.“

Zrod Institutu

Hlavní organizační změnou ve šk. roce 68/69 bylo zřízení Institutu překladatelství a tlumočnictví (IPT), jako vědecko-pedagogického pracoviště při Fakultě společenských věd, a to výnosem rektora z 20.12.1968, s účinností od 1.1.1969. Institut představoval novou, zdokonalenou formu vysokoškolského studia překladatelství a tlumočnictví, které probíhalo na Fakultě sociálních věd od 1.9.1963, a sdružoval katedry teorie překladu a tlumočnictví germánských a románských jazyků, českého jazyka a literatury a ruského jazyka.

Pro přípravu československých kádrových rezerv, určených pro práci v zahraničí, zejména v rozvojových zemích zřídil rektor výnosem z 1.3.1969 v rámci Společensko-vědní fakulty Institut jazykové přípravy československých expertů, který měl katedry anglického, francouzského a španělského jazyka a katedru teorie a metodiky jazykové výuky dospělých.

Od 1.9.1969 byl na Univerzitě 17. listopadu aplikován zákon o federaci a dohodou ministrů ČSR a SSR byla zřízena pobočka pracoviště v Bratislavě, tzv. Univerzita 17. novembra, která měla stejnou strukturu jako pražská.

K 1.5.1971 bylo dosavadní osobní oddělení přebudováno na kádrový odbor, a to podle usnesení o kádrové a personální práci. (To připomínám proto, že čistky, ke kterým pak došlo v prosinci téhož roku, se již opíraly o nové usnesení, a také proto, že se začal naplňovat název tohoto příspěvku, před třiceti lety a skoro na den. První čistky postihly ty, kterým Josef Forbelský říká “intelektuálové, kteří solili tuto zem”, mezi nimi připomenu Františka Frölicha a zesnulého Karla Šprunka. První je geniální překladatel severské literatury a dramat (chvíli byl v Činoherním klubu dramaturgem) a pokud se řekne Ibsen, cinkne Frölich a druhý přeložil, mezi jinými velmi těžkými díly, Úvod do etiky Arno Anzenbachera, bestseller od roku 1990). Dále to byli: první ředitelka oboru Marta Bettešová, Alois Krušina (tlumočník praktik s kombinací F-A/A-F); němčinář Milan Messieureur (bratr houslisty), Zdeněk Valta, znalec rakouské němčiny, Alena Vrbová a nakonec proč nepřipomenout i další jména osob, které odešly dobrovolně do emigrace před tím, než 30.9.1969 spadla hraniční závora (na dalších dvacet let), aby mladí mohli vpřed: vzpomenu Zuzanu Libichovou (ve své době nepřekonatelnou tlumočnici v kombinacích F-A-N), hispanistu Jaroslava Holbíka a Vladimíra Hvížďalu; zvláště vyzdvihnu Holbíka, vynikajícího brněnského hispanistu, lexikologa a lexikografa. Plody jeho práce pak zúročil pro sebe Josef Dubský jednak ve skriptech Španělské lexikologie a ve slovnících, aniž je Holbíkovo jméno uvedeno. (To mi připomíná Kohoutovu hru Kyanid o páté, kterou vřele doporučuji shlédnout v Divadle Kolowrat.)

Ale vraťme se k oboru překladatelství a tlumočnictví a zhodnocení zkušeností z prvních pěti let trvání studia: Jako správný se projevil návrh původní koncepce studijního oboru PT jako lingvistické specializace, kde se nejvyšší úroveň praktických znalostí a speciálních dovedností opírá o lingvistickou teorii. Výuka spočívala v nácviku jazykových znalostí a dovedností překládání a tlumočení v laboratořích AV1 a AV2 (pro pamětníky připomenu jméno pana Heyrovského, to byl technik a všeuměl, který úzce spolupracoval s učiteli tlumočení).

Zmíním se stručně o prvních studentech: výuka byla zahájena ve školním roce 63/64, v roce zahájení studia bylo přijato celkem 33 posluchačů 1. ročníku: 17 ANG, 16 FRA jako hlavní jazyk, s vedlejším jazykem 9 NĚM a 24 RUŠ. Výuka ve Šporku probíhala v provizoriu, nebyly zabudovány audiovizuální technické prostředky a ještě tu měla místnosti Fakulta dopravní a Národní výbor.

64/65: přibyla španělština jako hlavní obor a tehdy měla škola celkem 79 posluchačů. 65/66 – 115 posluchačů A-F-Š hlavní obor a N-R vedlejší obor.

66/67: v červnu se poprvé uskutečnily státní závěrečné zkoušky. 24 absolventů IV ročníku (z původních 33) obhájilo v tomto termínu diplomovou práci a složilo úspěšně ZáZK: 3 s vyznamenáním. (Protože jsem se ptala Zuzany Tomanové, které první absolventky/ty profesionály bych mohla vypíchnout, zmíním tady její jméno a dále Miroslava Luxe a Kateřinu Vinšovou, která získala Cenu Josefa Jungmanna, udělovanou Obcí překladatelů). Z těch, kteří tlumočí v Česku a jsou absolventy, pak Janu Rejškovou, Naďu Abdallovou, Dášu Rejchrtovou a pozdější absolventky Danu Langerovou, Danu Hábovou, Zdenu Pawlikovou, již zmíněného Milana Dvořáka a ještě bych chvíli mohla pokračovat až po docela mlaďoučké, které najdete nebo nenajdete v našem zelinkavém seznamu ASKOTU.

V dubnu 1968 vznikla studentská iniciativa za založení Institutu.

Byl přijat Akční plán fakulty a oba studované jazyky byly postaveny na stejnou úroveň a byla posílená výuka mateřštině !

Od října 68 se učilo podle nové koncepce a ostatní ročníky dobíhaly podle starého plánu. Studijní morálka byla dobrá, ale oproti dřívějším rokům si studenti nechali více zkoušek na říjen, protože převážná většina měla možnost odjet do zemí svých jazykových specializací. 11 studentů požádalo o přerušení studia na jeden rok, protože získali možnosti studijních pobytů. Politické události roku 68 byly pro všechny posluchače mimořádnou a účinnou politickou školou (tvrdí archivní papíry).

Pro kouzlo nechtěného ocituji pasáže z dvou dokumentů:

Z Prohlášení studentů překladatelství a tlumočnictví: „ …V současné době jsme svědky a zároveň účastníky tzv. demokratizace společenského života. Hovoří se o věcech, které byly dosud považovány za tabu. Beze všech pochyb je to proces prospěšný celé společnosti. V tisku, rozhlase a televizi se však opět objevují, takřka bez výjimky, jednomyslné pozdravné, vítající a podporující rezoluce a marně hledáme hlas těch, kteří s tímto proudem nesouhlasí. (…) Toto jejich mlčení v nás vzbuzuje obavy o osud tohoto obrodného hnutí a stejně nás zaráží i to, s jakou lehkostí někteří lidé změnili diametrálně své názory. Přestože nám je kolem dvaceti let (dneska to jsou všechno padesátníci), máme v živé paměti podobné zvraty v názorech a projevech mnoha lidí v nedávné minulosti. Obáváme se, že dnes se opakuje podobná situace. Lidé, kteří ještě před několika týdny či měsíci zastávali pozice tvrdé linie, se bleskurychle přeorientovali a proklamují nezbytnost demokratického řízení naší společnosti. Na to, jak je život lidský krátký, jsem zažila už několikerou výměnu kabátů a totální ztrátu paměti, naposledy před 12 lety. To byla vsuvka. Budu pokračovat v naivních socialistických představách.

Z otevřeného dopisu Studentské samosprávy oboru P a T z dubna 68, který je podepsaný Luďkem Hartlem (shodou okolností jsem ho učila španělštinu Nad Štolou) a byl odeslaný na ministerstva školství (Kadlecovi a náměstkovi pro VŠ Císařovi), kultury (Galuškovi), zahraničních věcí (Hájkovi), předsedovi Národního shromáždění Smrkovskému a taky to dali do tisku: „Před šesti lety bylo založeno studium překladatelství a tlumočnictví. Důvodem založení byla celková zanedbanost tohoto oboru, kdy neexistovala systematická výchova překladatelů a tlumočníků. Situace se stala kritickou v poslední době, kdy se rozvíjí mezinárodní styky a klade se důraz na výměnu informací z oblastí vědy a techniky (…) Na podobných školách v zahraničí je studium čtyřleté, ale počítá se s ročním pobytem v cizí zemi. Studium by proto mělo být pětileté. (…) Asi mnoho lidí neví anebo si nedovedeme vysvětlit fakt, že na stipendia do západních států odjelo nebo letos odjede celkem 10 studentů, jedna studentka odjela na postgraduální studium do Francie. To nelze považovat za dobré ani při nejlepší vůli. Letos poprvé bylo přiděleno jedno šestiměsíční stipendium na Kubu… Nepochopitelný je nezájem podniků o naše absolventy a pokud je, nabízejí nevhodnou náplň práce a nevhodné finanční podmínky. Některé podniky jeví zájem zaměstnat naše absolventky jako jakési lepší korespondentky… Profese odborného překladatele není zahrnuta do seznamu profesí, ani do českého mzdového státního katalogu. Nejsou uvedeny ani kvalifikační požadavky, neprovádí se jednotná atestace a za tlumočníka či překladatele se může kdokoliv prohlásit. Požadujeme založení samostatného Institutu odborného překladu a tlumočení, založení Ideového svazu překladatelů a tlumočníků a zařazení povolání odborného překladatele a tlumočníka do seznamu profesí a do československého státního mzdového katalogu… Dále požadujeme pro nejlepší studenty stipendia do všech zemí a projednat možnosti přidělovat stipendia UNESCO a dalších organizací. Zjednodušit výjezdní formality pro majitele cestovních pasů a zrušit systém výjezdních poplatků při cestách do západních zemí.

25. května reagoval náměstek MŠ na požadavky studentů dopisem:

„…MŠ se vyjadřuje takto:

1. K založení Institutu odborného překladu a tlumočení: V současné době MŠ dostává z různých míst řadu požadavků na založení různých fakult a institucí pro zlepšení situace v daných oborech. MŠ bude tyto návrhy postupně zkoumat.

2. K založení ideového svazu překladatelů: MŠ nic nenamítá, aby podobný svaz byl založen.

3. K zařazení povolání odborného překladatele a tlumočníka do seznamu profesí a do Československého státního katalogu mzdového: Bude přijata novela, podle které se toto vyřeší. Tady může dobře působit vámi navrhovaný ideový svaz.

4. Výměny bezdevizové jsou plně v kompetenci školy.

Pokud jde o uváděný počet 10 posluchačů, kteří dostali stipendia do ZST, souhlasíme s tím, že není dostatečný.“ Atd. atd.

1.4.1969 byl zřízen Institut překladatelství a tlumočnictví při SVF a byly v něm seskupeny katedry výuky teorie překladu a tlumočení, románských jazyků, germánských jazyků, českého, slovenského a ruského jazyka. V r. 1969 bylo přijato 10 nových pedagogů (stejný počet spolu padl v roce 1974, aby mohli přijít mladí, kterým mezitím uplynul čas). V zimním semestru 69/70 nebyl marxismus přednášen, stejně jako na jiných VŠ. Vzhledem k omezeným prostorám ve Šporku se přijímalo okolo 50 studentů do I. ročníku. Zasluhuje si připomenout, že rekonstrukce paláce byla naplánovaná již v roce 1967. Tehdy se tomu říkalo Modernizace Šporku. Když jsem se v devadesátém vrátila po patnácti letech, byl Špork stejný, jako když jsem jej opouštěla: topilo se uhlím a na půdě bylo o několik metráků více holubího trusu. Na tom, že se rekonstrukce před dvěma lety (1999) podařila, má nehynoucí zásluhu současná ředitelka Zuzana Jettmarová. Pokud tam někdo nebyl, doporučuji návštěvu „emblematického pracoviště“.

Kde tehdy studenti vykonávali praxi? CKM, Český studentský podnik; (1) EXPO Ósaka; Čedok; Československý rozhlas; Mezinárodní komise federální rady dětských a mládežnických organizací; PIS; (1) Peruánské velvyslanectví; Brno - kulturní dům; TV (hlasatelka Heinová-Skarlantová); Divadlo za branou (1 jako herec).

V roce 69/70 a 70/71 došlo ke značnému pohybu ve stavech pracovníků: Institut měl 26 interních učitelů, 3 na 1/3 a řadu externistů. 12 učitelů muselo odejít v době „konsolidačního procesu pro nesprávné politické postoje“ a v rámci naplnění našeho tématu „Mladí vpřed a staří na svá místa“. Tehdy byl také „podán návrh na prodloužení studia na devět semestrů a návrh účasti Institutu na oslavách desátého výročí USL.“ Pamatuji se, že jsme byli kdesi v Muzeu Klementa Gottwalda, tam co je v Rytířské spořitelna, a že to bylo ve stylu besídky zvláštní školy.

Od 1.10.1969 začal Institut překladatelství a tlumočnictví pracovat rovněž v Bratislavě. Bylo přijato 42 posluchačů, jeho prvním ředitelem byl Schwanzer.

Roky ve znamení

Teď se zmíním o dvou letech, které papíry uvádějí vytrvale jako roky ve znamení … Fascinující je, že nic není podepsané jménem, sem tam výbor nebo základní organizace KSČ.

ROK 70 je na Univerzitě ve znamení kádrových potíží, protože neexistuje kádrové zázemí, neboť již proběhlo vyškrtávání z řad. Náhrada se těžko hledá, protože na fakultách učí především středoškolští učitelé a nelze například najít proděkana pro politicko-výchovnou práci …“ stěžuje si výbor KSČ.

V materiálech z té doby mě zaujala zajímavá poznámka: „Plnění plánu komunistické výchovy studentů PT bylo vždy předmětem mnoha jednání“. Tehdy byl krátce ředitelem Vsevolod Sató, obskurní to postava. (Mezi papíry je bohatá korespondence Gizely Sloukové, která bombardovala rektora Taufera a další činitele dopisy o neochotě a liknavosti nového ředitele stranicky pracovat…). Závěrečné státní zkoušky na Institutu byly poznamenány všemi možnými důsledky předchozích dvou let a ze 47 absolventů dokončilo jen 23 v řádném termínu.

A teď to je pro výbor trochu veselejší: „ROK 71 byl ve znamení očištění školy od pravicově oportunistických a protisocialistických sil a byly provedeny prověrky kateder a postupně byly vytvářeny předpoklady k zahájení očisty. V roce 70 byla provedena personální změna ve vedení Institutu překladatelství a tlumočnictví a došlo i k výměně vedoucích kateder. Byl rozvázán pracovní poměr s výrazně pravicově oportunistickými a protisocialistickými pracovníky.“ (Některá jména jsem zmínila výše). „V rámci očisty odešlo z univerzity celkem 46 pracovníků“ (12 jak bylo řečeno z IPT), vše podle hesla „Mladí vpřed a staří na svá místa“. Nebo jinak řečeno: „v důsledku nezákonného pobytu v zahraničí byl na celé Univerzitě 17. listopadu rozvázán pracovní poměr se 16 pracovníky a 30 výpovědí bylo provedeno formou dohody“. Jak elegantně řečeno!.

Z mého pohledu přišla spousta práce vniveč!

V roce 68 byla rozpracována metodika výuky tlumočníků a překladatelů (to byl tzv. kolektivní úkol, který se měl dokončit v roce 1970); rozpracovaná byla i skripta, některá vyšla později, jiná vůbec: např. Lingvistická teorie překladu. Připraveny byly Kapitoly z ar. fonetiky a Výklad francouzských textů (Josková); Terminologie mezinárodních sjezdů a jednání - šestijazyčný slovník (Krušina). To byl frazeologický slovník obvyklých kongresových a konferenčních obratů, dnes bychom řekli floskulí… kde jsou ty doby, kdy jsme mohli domýšlet a vždycky se trefit! Teorie a metodika konsekutivního a simultánního tlumočení (Krušina). Jannakakis udělal Précis de civilisation francaise a paralelismus mezi Proustem a Novým románem; Reflexivnost jako lingvistický a překladatelský problém (Vařecha); English Speech Practice (Šebesťáková); Deutsch Chrestomatie (Valta); Německé texty k překládání (Messiereur); Sémantické problémy syntaxe - Slovesné fráze (Kuncová); Věty bez určitého slovesa ve francouzštině (Šprunk); Kapitoly z teorie překladu (Bettešová); Ruské texty pro tlumočníky (Tregubová-Koutová); Ruská lexikologie (Skřenková) a další. Naplánovaná a rozpracovaná byla skripta s náměty pro překlad s komentářem (Janakakis), Francouzská konverzace (Nigrínová), Vybrané kapitoly ze španělské lexikologie Holbíka, pod stejným názvem dopsal a vydal Dubský. Vybrané náměty s komentářem pro překlad (Vařecha/Libichová); Vybrané náměty z anglické lexikologie (Vařecha); Teoretické základy překladu (Vařecha); Vybrané texty k překládání (Hamák). Valta zpracovával metodicky Problematiku výuky tlumočníků a překladatelů a Problematiku rakouské němčiny (typické oblasti), Metodika výuky tlumočníků a překladatelů (Bettešová). Mnohem později pak vyšly práce Vladimíra Vařechy.

Řada připravených skript už nebyla bohužel vydána, protože doba si žádala především školení a indoktrinaci (o tom dále).

V roce 1971 byly rovněž dokončeny prověrky katedry po státní linii (Komise: Hamák, Šulcová, Slouková a ředitel Dubský). Hodnocení dosavadního stavu připraveno pro ředitele IPT (tím již byl Dubský). Prověrka se týkala stavu učebních předmětů, učebních pomůcek, skript, obsazení kateder a zařazení jednotlivých pracovníků.

Rok 71 byl ve znamení politicko výchovné práce na Institutu. Hlavní pozornost se soustředila na III. ročník a na řízení odborné praxe, a tak přibyla ČTK a podniky zahraničního obchodu.“

A teď k indoktrinaci: Po roce 71 šlo především o realizaci pěti zásad komunistické výchovy:

* formovat vědecký světový názoru studentů i v mimostudijní době (k tomu pár poznámek dále);

* připravit pro společenskou praxi odborně i politicky zdatné absolventy;

* vytvořit mravní profil absolventa odpovídající poslání inteligence v naší společnosti;

* vštěpovat studentům zásady socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu a

* působit k ateistickému přesvědčení studentů a bojovat proti náboženským předsudkům.

V roce 1971 měl děkan FSV Pistorius na starosti tehdy vzniklou fakultní organizaci SSM (SSM jako organizace byla založena, jak jinak, v listopadu 1970, to už si taky nepamatujeme „…jako výraz konsolidace po krizovém období 68/69“ - tak praví Encyklopedie! Vzpomínáte na slova Hartla? Ztráta paměti mě fascinuje celý život). Důležitá byla i výchovná práce na kolejích. Nová kolej Na Petynce se měla vhodně využívat, protože tam bylo velké soustředění mládeže. Já se ovšem pamatuji na docela vydařené mejdany, kam mě co mladou asačku zvali. Mělo se vhodně působit, přednášet a besedovat. Když ale připomenu věkovitost zahraničních studentů a hlavně to, že se většina spontánně připojila k tzv. obrodnému procesu a za socialismus s lidskou tváří, byla to práce sisyfovská, těžká, ale bezvýsledná a marná).

Klub přátelství mládeže (ten byl založen už v roce 1962) měl měsíční plán (Alena Novohradská tam vyvíjela intenzivní činnost) a byl rozdáván všem učitelům. V té době byla jedna společná zvláštní hodina tzv. aktuality a přednášely se na překladatelství a tlumočnictví. (Takových věcí jsem zapomněla, ale v archivu je všechno.) Váhám, zda má cenu připomínat aktuální témata - ale pro ty, kteří zapomněli na léta 71, 72 a 73, nebo je neprožili: Desáté výročí USL; Červencové plénum ÚV KSČ a školství; Světový kongres sil v Moskvě; VŘSR; Založení RVHP; výročí Lenina; Únor 1948; Komenský, 1. máj; Osvobození ČSR a úloha SSSR, SNP. Od r. 71 totiž existoval Plán politicko výchovné práce Institutu.

V hodinách TV, v letních a zimních výcvikových táborech se prováděla politická výuka k výchovnému působení na studenty československé i zahraniční.

Jaká se nabízela témata pro diplomové práce? Prohlédla jsem jen Š a Fr, tak jen některá:

* Komparace realizovaného překladu „Projevy Fidela Castra” s výchozím textem (Hovorové prvky v kubánském originále a jejich ekvivalenty v českém překladu)

* Utváření marxistické ekonomické terminologie na Kubě v porovnání s českou terminologií

* Recenze překladů díla Maurice Thoreza (Fils du peuple) do češtiny s přihlédnutím k transpozici jako překladatelskému postupu

* Recenze překladů některých francouzských příspěvků na Mezinárodní poradě komunistických a dělnických stran v Moskvě

* Porovnání francouzské a české marxistické ekonomické terminologie

* Porovnání simultánně a konsekutivně tlumočených verzí téhož projevu z francouzštiny do češtiny

Od šk. roku 71/72 bylo studium na Institutu prodlouženo na pět let.

Začátky konce

V roce 1973 byl učiněn pokus o „přesvědčení vyšších instancí (nikdy nebyly jmenované, jméno ďáblovo se taky nesmělo vyslovovat), že USL má před sebou budoucnost a argumentace mezi jiným spočívala ve vysvětlení vědecké práce, kterou se USL komplexně zabývala a spolupráce s příbuznými institucemi v socialistických zemích, s Univerzitou družby národů v Moskvě; Institutem Abdela Gámala Nassera v Sofii; Univerzitou Karla Marxe v Lipsku; Ústavem zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky v SSSR a Maďarsku. Nabízela se vzájemná spolupráce na společných vědeckých úkolech.

Přestože univerzita kladla velký důraz na politicko výchovnou práci a na prohloubení marxisticko leninského uvědomění studentů, zahraniční studenti se spontánně přidali k obrodnému procesu a řada z nich nechápala, co se vlastně stalo 21. srpna…“ (My jsme to také nechápali). Přestože se důraz kladl na přesvědčování zahraničních studentů o vnímání předností socialistického společenského zřízení, výsledky byly hubené, jak vyplývá ze „Zprávy o zajištění politické výchovy“, podepsané Taufer/Pařízek, která byla určena pro nejvyšší místa (zase není řečeno která, stále se píše vyšší místa, nejvyšší místa …).

A teď si zabruslím na tenkém ledě úvah, a sice proč se rozhodlo o zrušení Univerzity 17. listopadu. To je říše spekulací. Měla jsem v ruce plno papírů, z nichž plyne, že tato univerzita byla aktivní do té míry, že socialistický internacionalismus prohrál a cizí studenti, kteří tady prožili rok 68/69 vlastně byli pro KAUZU ztraceni. A to může být příčina tichého pádu univerzity.

Navštívila jsem Alenu Hromasovou, která učila na škole od roku 1966 a zde jsou její úvahy o konci univerzity: „To všecko bylo dítě své doby, od začátku až do konce. … a neřekla bych, že ta škola byla tak špatná, protože tam působila řada lidí, kterých si vážím. … a konec konců našich posluchačů, … když se ke mně přihlásili, tak říkali, že to, co jsme jim vštěpovali, se jim opravdu hodilo v jejich další činnosti.

Vypadlo mi z roku 68 jméno studentky, která v té době byla hlavní kápo, ale musíme si uvědomit, že sekretariát nebyl na Karlově univerzitě, ale právě v Hybernské a černoši se přidávali k tomu procesu a to bylo velikým zklamáním pro univerzitu, ale evidentně nechali ty ročníky dostudovat, no a mohlo to trvat tak ty čtyři, pět let, no právě tu dobu.

Nevím, čím rozhodnutím byla univerzita zrušena, asi rozhodnutím strany a vlády, ale mohlo to vzejít i z Moskvy, protože o té Lumumbově univerzitě taky najednou přestalo být slyšet. Já myslím, že jestliže se v Moskvě rozhodli zrušit Lumumbovu univerzitu, pak samozřejmě naši udělali totéž - anebo jestli to bylo obráceně? Jestli si Sověti řekli, že se to neosvědčilo u nás, tak možná u nich taky ne. To já nevím, ale o Lumumbově univerzitě pak nebylo ani vidu, ani slechu. Taky byla najednou pryč, ale nevím přesně od kdy.

A poslední léta univerzity za rektorování Taufra, to už bylo mizerné. Já toho svým způsobem lituji, toho našeho institutu.

A co se týče zahraničních studentů, kteří se přidali k obrodnému procesu, no to je pravda, to je dokázaný, vždyť jeden z nich, když byla promoce, vystoupil … a mluvil absolutně v intencích Dubčekovy reformy. A úplně kašlal na tu tvrdou komunistickou linii. Měl krásnou řeč, cítil se být součástí toho dějinného procesu, který si myslel, že prožívá v tehdejším Československu - ale tím se univerzita před očima komunistické strany a eventuelně i Moskvy nemohla chlubit, že vychovala takovéto studenty.“

A ještě k neslavnému konci USL:

A proč to trvalo od roku 1969 pět let, ptala jsem se v archivu, protože jsem nemohla nahlédnout do dalších papírů. A dostalo se mi odpovědi: „No, zřejmě to bylo politické rozhodnutí, které nejspíš vydalo ÚV KSČ, ale než to prošlo od nižších instancí až po nejvyšší, než se rozhoupali, než se to prokonzultovalo v Moskvě, byl rok 1974.“

Likvidátoři odhaleni

Ale nakonec jsem přece našla to, co jsem hledala: V roce 1974 byla ustavena Ústřední likvidační komise. Na základě výnosu MŠ ČSR ze dne 24. 1. 1974 vydal ministr školství příkaz č.3 o ukončení činnosti Univerzity. K 1.10. 1974 byli všichni zahraniční studenti začleněni na VŠE.

Zákonným opatřením předsednictva České národní rady č. 81 ze dne 6. 9. 1974 se rozhodlo o zrušení Univerzity 17. listopadu a tím i Institutu překladatelství a tlumočnictví, který jako katedra překladatelství a tlumočnictví přešel pod UK a pod vedení Milana Hraly se naplnilo definitivně heslo „Mladí vpřed a staří na svá místa“.

K 31. 10. 1974 jsme odešli, možná si nevzpomenu na všechny: Hromasová, Bartošková, Šebesťáková, Tomanová (o rok dříve), Furstová, Močálová, Shaki, Leksa, Forbelský, možná ještě někdo a moje maličkost.

Taková byla doba, ale všichni jsme se řídili heslem starého Andrewa Carnegieho: „Když tě kopnou do zadku, uvědom si, že jsi vpředu.“ A tak jsme učili, překládali a tlumočili.

Nový začátek?

V květnu 1990 se nové vedení UK se sídlem na náměstí Krasnoarmějců 2 prostřednictvím Miloše Jůzla všem morálně a politicky omluvilo za to, že jsme byli pronásledováni z politických důvodů.

Měla jsem k dispozici materiály zběžně zpracované, tzn. že archivář dal k sobě, co k sobě patří, poté co mu ze zatuchlého sklepa přivezli archiv, a pak sepsal orientační zprávu. Jak bude postupně uplývat čas, věřím, že někdo méně amatérsky sepíše historii USL v časovém a politickém kontextu doby, kdy byly v Praze činné mezinárodní organizace jako MSS, MON, SOF a její MOSy, OIRT a některé další, na které jsem zapomněla.

Půjčili mi 12 očíslovaných krabic: 160 - Statuty univerzity 17. listopadu a FSV, 161 – Organizační řády, 162 – Ústav pro expertní činnost (Z toho jsem nečerpala nic), 187 – Akční program 1968, Institut překladatelství a tlumočnictví, 188 – Rozbor činnosti let 1961–1965, 189 – dtto, 1966–1971, 83 – Ediční plány 1964–1967, 4 – Smlouvy a právní předpisy, 172 – Materiály týkající se zrušení USL, 246 – Ediční řády, 260 – Oddělení pro tisk a informace, 217 – ITP.

A nakonec, jak nás učili ve francouzské škole, se má říct básnička:

Jan Skácel – Sonet otroka Pseudola o plivání z mostu do vody

Jsou věci, o kterých se nepřemýšlí

A slušný člověk nemá ani kdy,

Než naplivat si do své vlastní tváře,

To raděj plivat z mostu do vody.

Jaké je ticho nad plynoucí řekou,

Jak je to hezké stát na mostě sám

A naklánět se dolů přes zábradlí

A šeptat vodě: plyneš, ale kam?

A chválím most a rovněž řeku chválím

A zírám za tím plivanečkem malým,

Jak plyne dál, až k moři doplyne.

Tiše a něžně na vodu se dívám,

Svůj chleba jím a svoje písně zpívám,

Není ho příliš, písní taky ne.

 

[Domů][Novinky][O nás][Slevy][Sekce][Akce][Časopis ToP][Slovník roku][Publikace][Databáze členů][Terminologická databáze][Diskusní skupiny][Pro osvěžení][Články][Odkazy]