Ukrajinští překladatelé a tlumočníci od naší zvláštní dopisovatelky na Ukrajině

Jako ve všech postsovětských státech, i na Ukrajině se po rozpadu SSSR začalo přemýšlet o překladatelské a tlumočnické profesi. Bohužel do současné doby nebyla založena žádná organizace, která by tyto profese nějakým způsobem reprezentovala, sdružovala, a to ani na laické ani na profesní úrovni.

Existuje velice podstatný rozdíl mezi tzv. komerčním tlumočníkem, který pracuje většinou ve své profesi v různých firmách, občas i jako freelance, a literárním překladatelem, který se většinou živí – tady je situace prakticky shodná s naší – redakční prací, redigováním, velmi často překládají samotní spisovatelé a básníci nebo akademičtí pracovníci.

Co se týče tlumočení, je situace na Ukrajině naprosto nepřehledná, tlumočit může de facto každý, kdo má jen trochu drzosti a sebevědomí. V povědomí lidí neexistuje pojem profese tlumočníka, takže k výkonu tohoto povolání jsou vybíráni lidé dle ceny a ne dle znalostí a zkušeností. Prakticky každý, kdo si osvojil jakési základy nějakého jazyka, je považován za tlumočníka, popř. překladatele.

Překladatelé, a to i komerčních a literárních textů, jsou na tom velice podobně. Existují obrovské rozdíly např. mezi různými nakladatelstvími. Podle úrovně překladu je např. možné domyslet si finanční situaci nakladatele apod. Bohužel nejméně financí mají soukromá nakladatelství, která ovšem chtějí vydávat kvalitní literaturu – ta však nemá šanci uspět u nakladatelství státních, jež jsou dotována (a sladce tunelována). Privátní nakladatelé se pak obracejí na studenty, a to nejen filologických oborů, kteří bez jakékoli zkušenosti, teoretické i praktické průpravy, bez znalostí překladatelské praxe a s dosti neuvěřitelným sebevědomím pak překládají dokonce klasické autory.

Měla jsem možnost tuto situaci konzultovat s překladatelkou z angličtiny a polštiny Marií Hablevyč, která do minulého roku pracovala v Centru humanitních studií (to sama před několika lety založila) na Národní Frankově univerzitě ve Lvově. Pokoušela se o zaktivizování překladatelů a založení profesní organizace, která by hájila zájmy a profesně prakticky i teoreticky podporovala práci překladatele. Její kolegové, kteří nemají zkušenosti ze zahraničí a nedovedou si představit možnost profesního růstu v rámci jakékoli organizace, paní Hablevyč však bohužel v jejím úsilí opustili, takže nakonec ze založení byť jen lvovské překladatelské organizace sešlo. Jak mi sama M. Hablevyč se smutkem líčila, jde o celoukrajinský problém. Po zkušenostech posledních patnácti let tzv. kučmismu nevěří Ukrajinci jakýmkoli institucím a i kdyby mělo jít o sdružení, spolek, jednotu, která by hájila jejich vlastní zájmy, naprostá nechuť angažovat se v podobné instituci je vede k totální pasivitě a situaci překládání a tlumočení na Ukrajině k naprosté anarchii.

V únoru jsem se účastnila několika kulatých stolů, které měly vyjasnit situaci hlavně v kultuře a nastavit nové a jasné cesty komunikace se státními institucemi. Poprvé se na nich sešli zástupci různých kulturních oblastí (herců, filmu, spisovatelů, vydavatelů, knihoven, galerií aj.), kteří si sdělovali své zkušenosti a snažili se najít společnou cestu budoucí kulturní politiky na Ukrajině.

Pídila jsem se po tom, jestli podobné aktivity vyvíjejí právě tlumočníci a překladatelé, ale ticho po pěšině. Nikde ani náznak jakékoli aktivity, která by vyvedla profese, bez kterých se žádný stát neobejde, z tak tristní situace, jaká panuje na Ukrajině. Bohužel, sami nositelé tohoto povolání se nejsou schopni domluvit a stanovit jasná pravidla v první řadě mezi sebou, natož pak ve vztahu k zákazníkovi.

Obávám se, že ještě dlouho budou moci naši ukrajinští kolegové jen tiše závidět naší JTP a OP, i překladatelským agenturám, které dbají o profesní růst překladatelů a tlumočníků v ČR.

Rita Kindlerová