Řekli mi: jestliže si chceš získat přízeň svých posluchačů, musíš začít anekdotou. Dobrou radu poslechnu a pro jistotu začnu hned ne jednou, ale třemi anekdotami. Mají tu výhodu, že jsou naprosto pravdivé.

Ale přece jen se něco překvapivého přihodilo před několika měsíci. Dostal jsem dopis od American Poetry Society, že mají program nazvaný "Poetry in Motion", volně přeloženo "Poezie na kolečkách". Po dobu tří měsíců budou vylepeny ve všech vagonech newyorkského metra a ve všech městských autobusech plakáty 30 cm široké a 40 cm vysoké s textem krátké básně. Ač jsem o tom programu vůbec nevěděl, vybrali si báseň bulharského básníka Nino Nikolova, kterou jsem přeložil před více než dvaceti lety a na kterou jsem už úplně zapomněl. Na plakátě bude i jméno překladatele. Vytisknou pět tisíc plakátů a každý den, jak mi tvrdili, tu báseň (s mým jménem pod ní) budou číst dva miliony cestujících Newyorkčanů. Tentokrát bohužel z té slávy nic nepoteče: žádný honorář, žádné tantiémy. Že prý publicita by měla být pro mě dost. Ale je to hec.

A těsně před Velikonocemi jsem ze stejného pramene dostal další zprávu, že po New Yorku bude stejná báseň vylepená ve všech dopravních prostředcích v městě Portland ve státu Oregon. Tedy na pacifickém břehu amerického kontinentu.

Tyto tři příběhy by mohly vyvolat dojem, že život literárního překladatele je plný radostných překvapení. Realita je však zcela jiná.

Když jsem začal před více než půlstoletím překládat, profese překladatele vůbec neexistovala. Literární překlad se samozřejmě dělal mnoho staletí, leč ti, kteří ho provozovali, se nepovažovali za členy nějaké profese a nikdy je nenapadlo, že by se z literárního překladu dalo žít.

Jsem tudíž jaksi prehistorický přežitek. Přitom také moje generace je asi poslední generací překladatelů, kteří neprošli profesionální výukou.

Literární překlad dříve pořizovali členové zámožných tříd, a i když byli spisovatelé, nepokládali se za rovné autorům. Nakladatelé je určitě za rovné autorům nepovažovali. Když jsem poprvé zastával funkci v Britském překladatelském svazu, bývalo ještě zvykem, že se jméno překladatele objevovalo malým tiskem na rubové straně knihy nebo v tiráži na konci knihy spolu se jménem tiskárny a výrobce papíru. Určitě bylo neslýchané, že by překladatel měl vlastnit copyright svého překladu – ten patřil vždy nakladatelství.

Během posledních několika desetiletí se tato situace dramaticky změnila - díky systematickému úsilí a boji překladatelských organizací v západních zemích, jakož i Mezinárodní federace překladatelů. V roce 1976 přijalo UNESCO deklaraci, nyní známou pod jménem Deklarace z Nairobi, podle které měli mít překladatelé status "přibližující se původnímu autorovi" a která překladatele uznává jako autory překladů. Od té doby, alespoň na Západě, se jméno překladatele vždy uvádí na titulní stránce přeložené knihy, často i na obalu, a krátká biografická poznámka je často uveřejněna po poznámce o autorovi. A všechna renomovaná nakladatelství uvádějí copyright v tom smyslu, že copyright překladu vlastní překladatel. Většina nakladatelství se ve svých překladatelských smlouvách také zavazuje platit překladateli tantiémy. Bohužel země bývalého sovětského bloku, třebaže byly členy Mezinárodní federace překladatelů, se k tomuto úzu nepřipojovaly a zaregistroval jsem s politováním, že do dnešního dne i některá nakladatelství v této zemi pokračují ve starých špatných praktikách, údajně proto, že to "vždy bývalo u nás zvykem".

Samozřejmě je hezké vidět vlastní jméno - a to písmem téměř stejně velkým jako jméno autora - na titulní stránce knihy a často i na obalu. Jednou nebo dvakrát jsem dokonce měl svou fotku na obalu spolu s fotkou autora. Velké morální vítězství - bezesporu. Literární překladatelé docílili profesionálního postavení - dokonce i daňová správa nás uznává jako profesi. Ale jsme na tom o moc líp? Můžeme žít z literárního překladu? Nebo, vynořivše se jako nový druh, jsme druh odsouzený k postupnému zániku?

Dovolte mi malý výlet do matematiky. Moje čísla se nezbytně zakládají na podmínkách v Anglii. Ve Francii jsou lepší, v Americe jsou horší a v Německu jsou ještě daleko horší - ale myslím, že můj argument přece jenom platí.

Na základě vzdělání, výuky a zkušenosti bychom očekávali, že zavedený literární překladatel žije životním stylem středního managementu. V současných britských podmínkách by to znamenalo roční příjem asi 40 tisíc liber. Zavedený literární překladatel může očekávat 60 liber za tisíc slov. Jeho náklady však - a mnoho překladatelů a překladatelek na to často zapomíná - jako náklady na světlo, topení, telefon, fax, papír, náplně do tiskárny, opotřebování elektronického zařízení, které je třeba občas zmodernizovat, profesionální cestování, účast na konferencích atd., vyjde přibližně na 7000 liber. Aby vydělával 40 tisíc liber čistého, čili 47 tisíc hrubého, je třeba, aby překládal přibližně 780 tisíc slov za rok, tj. více než tři čtvrtě milionu slov, čili 6,5 standardních knih. Jinými slovy, alespoň 15 tisíc slov za týden. Uvažujeme-li, že občas potřebuje dovolenou nebo se zúčastní kongresu nebo konference, jeho týdenní výkon stoupá na 16 tisíc slov. Tj. přibližně 2.300 slov za den, pokud pracuje taky o víkendech. Chce-li mít víkend volný, je třeba zvýšit výkon na 3.200 slov denně.

Tím by dosáhl mezí možného. Samozřejmě jsou texty, které lze překládat tímto tempem. Pokud však překladatel má před sebou náročnější text - a nemusíme nutně mít na mysli Jamese Joyce - nebo když, jako já, chce tu a tam překládat poezii, ta suma už nevychází. Stejně by vyšla jenom za předpokladu, že překladatel má souvislou řadu nabídek, že nemusí trávit čas v knihovnách, a hlavně, že může vždy očekávat 60 liber za tisíc slov. Tyto podmínky platí u nás v Anglii jenom pro málo z nás. Ale i kdybychom předpokládali, že takový relativně dobře placený překladatel dokáže překládat 3200 slov denně, čili vydělávat 192 libry před zdaněním, vychází to na méně než 24 liber za hodinu - trochu méně než musím zaplatit za hodinu práce v místní autoopravně a jenom o trochu víc, než platím svému zahradníkovi nebo umývači oken.

Máme tedy před sebou smutný závěr, že i literární překladatel placený nejvyšším honorářem nemůže žít jedině z překladu nebo žít pouze v chudobě. Není proto překvapující, že se víc a víc literárních překladatelů dívá závistivě na své neliterární kolegy, kteří dostávají téměř dvojnásobný plat za technické, lékařské, ekonomické a jiné neliterární překlady a že se pokoušejí vtírat se do méně specializovaných okrajových oblastí neliterárních překladatelů.

V minulosti býval literární překlad koníčkem zámožných osob s literárním vkusem, vzdělaných nepracujících vrstev společnosti, které víceméně zmizely po dvou světových válkách. V Anglii jsou někteří literární překladatelé akademické osoby, které - často k nevoli profesionálních překladatelů - překládají za velmi nízké platy, protože publikace pomáhají jejich kariéře. Několik univerzit u nás teď uznává překlady za publikace. Každopádně nemusí žít ze svých překladatelských honorářů. Mnoho provdaných překladatelek stejně nezávisí na svém příjmu z překladu. Jiní literární překladatelé dostávají penzi od svých bývalých soukromých nebo vládních zaměstnavatelů. Mnozí překladatelé jsou také autoři - ale to neznamená vždy, že jsou proto bohatší. Zejména mladí překladatelé a mladé překladatelky, začátečníci v profesi, jsou na tom nejhůř - a proto bychom si měli dělat vážné starosti o budoucnost našeho oboru.

Nárůst překladatelských sazeb během posledních 15-20 let je spíše odrazem snížené hodnoty peněz než skutečný růst kupní síly překladatelských příjmů. Přesto věřím, že návrh, aby literární překladatelé nebo jejich organizace vedly kampaň za vyšší sazby - často se mluví o 100 librách za tisíc slov - by měl v nynější hospodářské situaci opačný efekt. Obávám se, že by nakladatelé prostě snížili počet překládaných knih ve svých publikačních plánech.

Ve zlatých časech minulosti byla nakladatelství v rukou vzdělaných gentlemanů s literárními sklony, kteří byli ochotni ztrácet na některých "prestižních" titulech, protože tyto ztráty byly nahrazovány zisky z jiných titulů. Bohužel rozhodnutí o tom, co vydat a co nevydat, jsou současně dělána nikoliv literárními redaktory, ale účetnickými a marketingovými experty.

Když je tedy situace překladatele literární prózy tak svízelná, jak je to s překladatelem nebo překladatelkou poezie? Alespoň v Anglii existuje zásadní rozdíl v mechanismu publikace přeložené poezie. Zatímco iniciativa pro přeloženou prózu vždy vychází od nakladatele, který asi koupil práva na knihu na frankfurtském nebo jiném knižním veletrhu - jinými slovy nakladatel se obrací na překladatele - v případě poezie je to téměř vždy překladatel, kdo se snaží vyvolat zájem nakladatele, aby zveřejnil knihu veršů. Osobně jsem měl štěstí - mám vydaných 39 svazků přeložené poezie z češtiny, slovenštiny, němčiny, bulharštiny a makedonštiny a jednou dokonce na základě podstročníků ze středověké arménštiny. Na poezii nakladatel nezbytně ztrácí. I poté, co Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, a když jsem už předtím publikoval dva svazky Seifertovy poezie, svazku vydaného po jeho Nobelově ceně, krásné knihy prezentující jeho celoživotní tvorbu, se prodalo v Anglii méně než 500 výtisků. Nadšené recenze, ale slabý prodej. Důvody tu nemůžeme oddiskutovat - zůstává fakt, že z komerčního hlediska poezie nakladatele nezajímá. Miroslav Holub byl možná výjimkou: moje svazky Holubovy poezie nezavinily ztrátu nakladateli, jenže na druhé straně ani z nich moc netěžil.

Jsem už dávno přesvědčen, že budoucnost literárního překladu - tj. publikace přeložených knih v budoucnu a důsledkem toho i budoucnost naší profese - vyžaduje vytvoření podpůrných mechanismů. Bezpochybně se budou bestsellery nadále překládat a malá elita stěžejních překladatelů si bude nacházet práci. Literární a kulturní výměna by však měla znamenat víc než dva nebo tři tituly do roka. Takové podpůrné mechanismy už existují: Umělecká rada v Británii, InterNationes v Německu, program prováděný Evropskou unií, program ministerstva kultury České republiky, podobné programy ve Skandinávii a několik dalších. Jenže tyto instituce nejsou zdaleka dostačující. Věřím, že je zapotřebí zásadní změna ve veřejném postoji. Mám dojem, že nakladatelé jsou stále ještě trochu v rozpacích, když se ucházejí o veřejné granty. Ale proč vlastně? Opery, symfonické orchestry a divadla po celém světě by nemohly pracovat bez subvencí z národních, regionálních nebo městských zdrojů. A zájem o cizí literaturu je stejně legitimní menšinový zájem jako opera nebo návštěva koncertu. V této oblasti by překladatelé měli postupovat ruku v ruce s autory a jejich organizacemi. Vždyť každý autor má osobní zájem na tom, aby byl publikován v překladu v co největším počtu zemí. Můj nápad potřebuje přirozeně veřejné peníze. Ale snad ani ne tolik. Granty nakladatelstvím by mohly být spojeny s podmínkou, že v případě publikačního úspěchu - s definovanými čísly prodaných výtisků - by se musely granty vracet. Neviditelné subvence by se mohly udělovat ve formě daňových úlev pro publikaci literatury v překladech. Bylo by možné vymyslet ještě další podobné programy. Samozřejmě by bylo zapotřebí velké reklamy a politického lobbyingu ze strany našich překladatelských organizací. Kdyby mi však bylo o 20-30 let míň a kdybych stále ještě zastával pozice ve světě překladu, byl bych postupoval po této linii.

Jestliže má literární překladatel jako druh přežít v našem století, v našem novém miléniu, bude třeba něco udělat - stejně jako jsme to začali dělat pro zubry, orlice mořské a pandy - aby bylo vytvořeno prostředí, ve kterém bychom mohli přežít.